NEWS


pátek 29. května 2015

Megatrip @ Srí Lanka a Dubaj - by Fido a Filip

Tak to máme za sebou, 12denní putování po Srí Lance a jednodenní přestup v Dubaji. No, 12 dnů, vlastně sme jenom udělali první selfííííčko na letišti, paxe odehrál ňákej timewarp a byli sme tam zpátky jen o pár tisíc lehčí (hlavně vokradenej Filip) a pár tisíc fotek ve foťáku, jakej to byl časovej úlet:)

1. den. Všecko veselí začlo mým zapomenutím veškerejch peněz doma, no co, vybere se na místě. Po příletu rána do dršky jako prase, vedro ani tak nevadí, ale vlchko ti dá takovou pjestí, až krční páteř zabolí. To v Dubaji to šlo, vedro stejný, ale vlhkost poloviční, takže pocit jak v ČR v létě, no problem. Vypustili nás v ňákejch 8 ráno z letiště a my s hubama odevřenýma mizíme do cizoty města, kde netušíme, co nás potká. Lidi čumí jako sviň:) Dem městem a akutně hledáme krám s vodou (hlavně já;) a bus. Na nádru stojí asi 10 vopravdu ultimátních plechovek ve tvaru busu tak ze 17. století, v motoru to fakt má asi narvaný živý koně. Jízdní řády nejsou. Sbíhaj se místní chasníci a každej radí něco jinýho, pohoda jazz. Berem jeden a kodrcáme se městem k tušený oblasti s hotelama. V busu nikdo nemluví, nechápu, čekal sem nepřetržitej hluk a řev. Výběrčí vybírá 20 rupek jízdnýho, čili asi 3 koruny na naše:) Bus staví, jen co někdo naznačí, že chce in/out. A taky jede celkem nepříčetně rychle, brzda, plyn furt, troubí mocným klaksónem taky furt, celkem se bavíme ve větru v našem nevyspalým tranzu, Bukovi lítaj vlasy všude. Malá bezzubá babča vyskakuje hbitě vertikálně a mačká čudl až na stropě, znamení k řidiči na zastavení, přičemž to znamení spíná tu samou strašnou sirénu, kterou řidič troubí, naprosto vostrý:) Jsme cca na místě, začínáme lovit ubytko a připravujem se na první smlouvání. Procházíme jeden penzion za druhým a smlouvání se celkem nekoná, dycky řeknem, že se ještě mrknem vedle a moc jim to nevadí, tak běžte, no. Po asi 5 barácích se nám jeden líbí, bohužel s nejvíc divným domácím, má obě oči zakalený, a když zavolá pro pohunka, tak to je kostlivec se smetákem a s každým okem jinam a zubama ven z huby, panoptikum, ale bydlíme. Vyrážíme na lov skútrů, to už sou naháněči aktivnější, cejtěj větší rejži. Ale sme neodbytný a vyplácí se, za pěknejch 8 dolarů na den máme hodně dobrý skútry, pro prodejce je hlavním slovem "reliable";) Večer se dem projít na pláž přímo za barákem a natrefujem na plácek, kde místňáci hrajou kriket, takže vodpalujou jag zběsilý něčim, čim se u nás dřív míchalo prádlo ve štoudvi, asi ňáká malá kytara neboco. Bukovi se na celý pláži zalíbil koutek mezi kamením s nejvíc naházenejma odpadkama, taxi tam sed a povečeřel všudypřítomný banány:)) Pokračujem po pláži a tam desítky cachtajících se místňáků, spousta z nich musla obalený záclonama, že nechápem, že se neutopěj, když to je nasáklý vodou. Přichází fascinující západ slunce, nedalo se nefotit zběsile, fotky sou bez úprav, rudá je opravdu rusky rudá. Po návratu felíme na střeše baráku litrofku Bacardi z letiště. Ještě netušíme, že celá proklatá Srí Lanka slaví Novej rok, což znamená, že se slaví tejden, střílej se petardy i přes den atd., ale hlavně - po celej ten tejden ti nikde nenalejou chlast, sladká nevědomost, Bacardi zatim furt máme dost.

2. den. Ráno jdem do místní palačinkárny, vyhlášený podle Lonely planetu, kde dřepí asi 6 lidí u stolků, dalších 6 je v kuchyni, myšleno "je". Maká z nich asi jeden nebo dva, takže na palačinky čekáme přes hodinu a skřípem zubama, už chcem vyrazit. Buk vysaje palačinku asi za 30 vteřin, já za 30 minut a můžem jet. Počasí super, nasazujem bágly, klembáky a míříme na Dambullu, severovýchodně od Negomba. Silnice parádní, doprava téměř žádná, za vším hledej jejich svátky Novýho roku, takže i Buk, co seděl na skútru prve, zřejmě chrochtá blahem při předcházejících infech o ďábelským heavymetal jízdním stylu místních, což ještě bohatě zažijem pak. Prozatím nás na silnici vítá mamlas v bílym hábitu, co nás předjel na mašině, pak mu asi klouzla noha neboco, takže z mašiny vylít, chvílema běžel se sedlem mezi nohama, smykoval zadním kolem křížemkrážem silnicí, túroval to, pak strašně brzdil, do toho mu furt vlál ten hábit, ale nepustil se řídítek ani na chvíli a hlavně, nespad, restecpa! Já řval smíchy a modlil se, ať do huby nechytnu za jízdy mouchu:) Taxme u něj zastavili, esli je v pohodě, cenil na nás jeho 3 zuby 82 barev a chechtali sme se všichni. Ocenil, když sme mu pogratulovali, že je "motorcycle dancer", a nechtěl nám pustit gratulující ruku, eště evidentně v šoku:) Jedem dál a stavíme u kláštera, až pak zjišťujem, že je jich takovejch 20 na 100 km). Procházíme bosky po žhavým písku areálu, kolem stále ňáká střelba (dochází nám až pak, že sou to všudypřítomný novoroční petardy, párkrát sem málem slít z motorky za jízdy, když to bouchlo vedle mě a myslel sem, že sem pích gumu). Buk chce fotit malýho dětskýho mnicha, ale ten zdrhá do baráku a vykukuje zpoza závěsu, evidentně by přišel o duši:) Jedem dál, další chrám, větší, s velkým buddhou, hradbama a slonama. Jdem dovnitř, projdem areál, u jednoho baráku poodevřený dveře a před nim hlouček lidí. Říkáme si, cajk, dem pryč, odcházíme a dobíhá nás ňákej bubák s tim, že je učitel v místní škole a že nás zve jejich "highest priest", bo jak to nazval, na banán. S vodevřenejma hubama čumíme, vo co gou. Tak se rozkejvem a dem do rizika. No a zřejmě nás ten šaman viděl škvírou v těch dveřích, prolezem dovnitř, tam dusno jag v tanku, hlouček asi 10 lidí a vedle nich v křesle rozvalenej evidentně místní buddhistickej borec. Všichni mlčej a civěj. My taky. Dva sedící vyskakujou a uvolňujou nám sesle. Dosedáme a hned vyjížděj odněkud tácy s banánama a místní rejžovomedovou pochoutkou, kterou když jim, tak se mi tak klepou ruce z toho, co bude, že pod sebou na zemi nadrobuju pyramidu drobků:) Navíc servírujou ňákou evidentně místně vyráběnou limonádu = z jejich místní vody, kterou rozhodně my bílý nemáme chlastat, aby nebyl průser:) Nervy pracujou, protože furt nikdo nic neříká a civěj a tleměj se, po xichtě mi začínaj týct vodopády potu. Někdo z nás dvou teda něco kvák směrem k někomu, u koho sme tušili angličtinu. Priest se vyzubil od jednoho odstátýho ucha k druhýmu a začli sme lámat engleš, mluvili sme o Československu, o tom, co nám to naservírovali, paxem se ptal, jaxe může někdo stát mnichem, do toho tam přišlo asi 8 lidí, sekli sebou před pristem na zem k jeho nohám, od odvyprávěl ňáký mumlání, zvedli se a odešli. To sem z něj taky vytáh, co jim to říkal, takže už OK. No, dojedli sme, dvěma z nich sem podal ruku, ostatní netušili, co s tou rukou dělám, taxme odešli a byli eště asi hodinu v šoku z tohohle pro nás superstrong zážitku:) Přijíždíme do Dambully, město hodně zabordelený, takže sme rádi, že náš hotel leží mimo centrum. U večeře nám po stropě lezou bílý gekonci kolem lampy a hlavou dolu lověj lítající mouchy. Samosebou popadali na dlažbu a děsně to mlaskalo, ale přežili. Začaly svátky, takže no alc, s klesající hladinou Bacardi roste naše neštěstí.

3. den. Začínám silněji pociťovat nepřizpůsobivost mýho tračníku na místní jídlo i balenou vodu. Pravidelně v intervalu 20 minut po pozření se dostaví brutální tlak na mý garážový vrata. Naneštěstí sme hned po snídani vyrazili na blízkej Cave temple, aneb chrám zasekanej do skály na vrcholu hory. Dole si koupíš vstupenku a já i lupen na hajzly. Vlezu dovnitř, černá a až hmatatelně smrdutá komora se třema hnědočernejma dřepadlama. Říkám si, že to se snad radši poseru, a du pryč s naprostou koncentrací na udržení evropskýho hygienickýho standardu v mý dolní polosféře. A orosuju se, když před sebou vidim nekonečnou řadu schodů od dolního chrámu k tomu hornímu, bez možnosti úniku a s davama lidí tam i zpátky. Natož když je vedro a opice v dolním chrámu nám šlohla flašku s vodou, odnesla si ji stranou a snažila se do ní prokousat, gutten Apetit, biatch! Lezem nahoru, je mi tak zle, že ani moc nefotim, jenom sedim a čekám, až to přijde, střeva jedou macarenu a v kebuli mi hučí. Bukovi je hej, takže to vofotil za mě a prolez důkladně všechny ležící buddhy zatesaný do skály. Po další chvíli se mi to lepší, takže taky procházim areál, všade čmouděj vonný tyčky, lidi spínaj ruce a evidentně mnoho posvátný místo toto. Koukám po okolí, stojim pod stromem a v tom děsná rána a mokro na nohách. Sem se málem posral, našláplo bylo tak na hraně. A vono ze stromu krávavopicevole někde klofla celej kokos a mrdla s nim na zem těsně vedle mě, aby ho rozbila, že jo. Podruhý sem se narodil a ocenil svý psychický schopnosti sebeovládání. Mizíme dolů, balíme a vyrážíme ještě kus na severovýchod, pod Sigiriyu, posvátnou horu, která nás čeká zejtra. Frčíme po nádherný, úzký a zcela nový silničce klikatící se kolem jezera, za nim si to dává brutální bouřka, co hobluje zem pod sebou, my ji krásně objíždíme, dostala od nás výsměch. Přes cestu běhaj vopice, leguáni, na pohodu. A kikoti furt hážou petardy. A taky sme furt celkem atrakcí, lidi u silnic mávaj, chechtaj se na nás, ruce nám podávaj, z aut i autobusů hromadně vystrkujou hlavy, ruce, snad i nohy, aby zamávali. Oplácíme stejnou kartou, takže zuby furt venku. Dorážíme k Sigiriyi, nacházíme totél špicové ubytko u ňákýho malýho kluka. Ale je to ráj na zemi, botanická zahrada se stovkou druhů kytek. Máme vlastní bungalov v plný palbě, tady pofelíme dýl, čéče. V podvečer procházka po okolí a vidíme naše jediný dva potkaný slony za celou dobu. Sice uvázaný u stromu, ale "viděli sme". Žvejkali ňáký klacky a dávali nám ignore.

4. den. Na doporučení místňáka bodáme na mnohodolarový vstupný a tlačenici v posvátným areálu pod a na Sigiriyi, a místo toho berem skútry a valíme na přilehlou horu Pidurangala, taková homole kulatá pěkně, vstupný jenom za 5 doláčů a je z ní výhled přímo na Sigiryi i 360stupňový okolí. Lezem nahoru po relativně vyšláplejch cestách, ale těch je tam asi 20, pronásleduje nás jeden z všudypřítomnejch divokejch čoklů. Asi chce autogram, nevim. Místňáci to nahoru samozřejmě drtěj v žabkách nebo úplně bosí, což na těch kamenech a trnech z kytek moc nechápu. Nahoře nikde nikdo, jen dvě postavy, blížíme se a slyšíme češtinu, takže vejřeht. Týpci už končej pobyt, tak nahazujou ňáký užitečný infa a maj vlastně dost podobnou trasu jako my, jenže busem. Už je pak nikdy nepotkáváme. Fotíme krajinu a ty davy lidí na protější hoře, smích. Po slezu hory kopem do kobyl a mizíme na jih do Kandy, kulturního i geografickýho středobodu Srí Lanky. Po cestě zase vzájemný výtlemy s místňákama, hlavně pick-upy s plnejma korbama dětí sou z nás totálně vyprděný. Projíždíme různejma městama, míjíme i čistě muslimský, a to, dámy a pánové, když si představíte, že Srí Lanka je tak z půlky zabordelená než Indie, tak tyhle muslimský squatty sou naopak tak o půlku horší než Indie, smrad, špína, prach, bordel všude, rozpadlý baráky a mezi tim stovky hadrářů, burkařky, no tvl tady bych fakt nechtěl, aby mi to chcíplo, rychle pryč do "čistejch" srílanskejch oblastí. Přijíždíme do Kandy a pociťujem poprvý víc, co znamenalo echo o zdejším dopravním stylu. Silnice zahuštěný prostředkama všech typů, busy, auta, tuk tuky, kola, motorky, všechno mezi sebou, nikde jediná dopravní značka, každej nosí tu vlastní na tlačítku klaksonu svýho vehiklu. Současně s tim roste i smog, jelikož tam co auto, tak to černej sloup dýmu při každým rozjezdu, z autobusů to sou hektary černejch sazí skútrařovi, nám, přímo do dršky. Večer sundaváme helmy a brejle a máme na hubě rantl vod sazí a na plicích dehtovej balast. Bydlíme v orlím hnízdě nad městem a servírujou skvělou polyfku, snad litrovej kýbl narvanej mořskejma plodama. A panžto tu bydlej samí bílí, máme i pivo, joooo:) Ale bydlíme v cimře, která má jištění na petličku se zámečkem, super retro:) Lonely planet píše, že je v Kandy diskotéka, dem po ní večer pátrat, projdem celý měst až úplně na kopec k velký soše buddhy a nikde nic, v hotelu, kde to mělo bejt, na nás čuměl vrátnej jak na nemalý debily, co chcem:) Takže návrat zpátky dalších asi 5 km, natrefujem otevřenej noční supermarket (bohužel bez piva), tak berem igelitku plnou ovoce. Na pokoji ho vybalujem a zjišťujem, že tak 70 % z něj neni žratelný kvůli nezralosti/přezrálosti nebo ani nevíme, co to je a jak se to žere. Takže z asi 10 kusů žerem jedno mango a meloun a FU. Na Buka přichází pořádný střevní muhehe.

5. den. Ráno se dělíme, bo míříme do Chrámu božího zubu, kamž mě nepustěj přes rám, protože tam debil naběhnu v tílku a trenclích, přes tílko nejede vlak, takže Buk de vpřed do extrémních davů believerů sám a já to votáčim a du si projít okolí. Čekuju žrádelnu a hrnoucí se davy do chrámu. V knížce píšou, že hodně důležitá lokalita. Buk si to prošel a vyšel osvícenej, se zářící zlatou aurou a v ruce držel ten posvátnej zub, co tam měli;)) Sedláme kobyly a míříme na jih do horský oblasti u Hortonskejch plání, který chystáme na další den. Doprava za Kandy zřídla, krásně si to metelíme krajinou, ta se zvedá do super kopců plnejch plantáží. Stavíme a fotíme škubače čaje. O kus dál natrefujem ve stráni zaseklej hotel, dáváme luxusní jídlo bez ohledu na cenu, sme tam úplně sami, nikdo asi na tak drahej hotel nemá:) Po naservírování se přijde zeptat číšník, esli nám to jede, pak kuchař a pak i šéf celýho hotelu. Zjišťujem, že je ňák propojenej s Čechama, už si nepamatuju jak, ale pobavilo:) Pokračujem dál, počasí se mírně kazí, mám vítr z bouřky na vrcholcích, ale naštěstí jen mraky. Teplota letí dolu, nasazujem všechny dostupný vrstvy, dosahujem téměř 2000 m n. m., skútrům už to fakt nejede a chrochtaj do kopce 20 km/h. Potřebovaly by nitrák do motoru:) Při západu slunca dorážíme do horskýho města Nuwara Eliya, kde chcem spát. Ale bloody hell, zjišťujem, že tu slavěj ten Novej rok a sjela se sem fakt celá Srí Lanka, asi 20 000 lidí, všechno naprosto obsazený, hotely, silnice natlačený autama, parkoviště, všude kolotoče, poutě, hudba, řev, prach, smog, do toho poprchává, dochází nám benzin a už je tma. Naprosto bez šance na ubytování. Jsem nervózní, co bude:) Buk mě hecuje, že to dáme až do Haputale. Protestuju, bo mělo pršet a v noci, za deště a na silnici, která se místy, místy stále častěji, mění z krásný asfaltky na rozblácenou cestu plnou červenýho kluzkýho jílu s dírama co metr plnýma vody, kde jedeš max. 10 km/h... Not good představa, když tě čeká asi další stovka km. Ale dáváme to a pořádně vyždímaný přijíždíme do Haputale někdy v 1 v noci, opět bez šance na ubytko, všechno zavřený. Ale všici, koho potkáváme, nás odkazujou na jedinej hotel. Míříme tam v očekávání fakt drahýho přespání. Ale na dohled od něj nás odchytává černej sandokan, že ať dem k němu, nabízí ubytko za 150 rupek (cca 20 korun?:) ve sklepě jeho hostelu. Nabízí 2 luxusní zvlhlý a celkem smradlavý matrace na chodbě, kde vedle ve dveřích chrápe personál a v druhejch je kuchyně. Samosebou to bereme, sprchujem se v čůrku ledový vody, dobíjíme všechno elektro a de se chrnět. Pivo zase nebylo:)

6. den. Tady mý poznámky končej, tak už to bude asi kratší:) Ráno vstáváme brzo, což se hodí, protože od 6 začínaj po chodbě chodit číšníci a v kuchyni se vaří a všechno syčí a klohní se tam. Metelíme na vlak a míříme do Ohiyi, což je báze pro vejlez na Hortonský pláně. Nádraží má svůj kolorit, fronta, turniket, klasický papírový lístky. Berem 2. třídu, bo 1. vlak prej ani nemá připojenou. Přijíždí celkem OK lokomotiva s plechovejma vagonama, z nichž z voken i dveří lezou ruce a nohy, jak je to natlačený. Míříme do prázdnýho pěknýho vagonu s polstrovanejma sedačkama. Frčíme ty naše 2 stanice, ale průvodčí nás už u tý první chce vyrazit, protože sme sice ve 2. třídě, ale v tý pro rezervovaný sedačky. Lístek stojí asi 15x víc:) Takže nám odmyká přepouštěcí dveře mezi vagonama a v tu ránu sme další nátlakové v tý sardeloidní plechovce pěkně s ostatníma. Celkem se orosuju při představě, že další stanici vystupujem a musíme se protlačit tim davem ke dveřím, který sou uprostřed vagonu:) Buk mi stojíce za jízdy šeptá do ucha, že si vo něj ňáká žencká drhne prdel, tlemíme se. Vystupování proběhlo kupodivu OK, lidi někam mizeli stranou a stihli sme se dostat ven, hurá! Vlak mizí do dáli, protahujem si kosti a Buk zjišťuje, že drhnoucí prdel z vlaku mu jaksi oddrhla peněženku z kapsy. Proběhly u něj v obličeji různý duhový barvy a naštěstí zjišťujem, že přišel "jenom" vo prachy (za celkem asi 6000 Kč ve 3 měnách) a mezinárodní řidičák. Berem připravenýho tuk tukera, který už tam čekaj na svý obětní vofce, a necháme se vytáhnout do přísnýho kopce až nahoru k počátkku tripu po Hortonskejch pláních. Domlouváme sraz na za asi 4 hodiny, berem vstupenku, necháváme se prošacovat a strhnout papírový labely z PET flašek, prostě profi ochrana přírody;) Pláně sou prostě pláně, mechy, kapradí, kopečky, říčky, kamení, dobře vybavený keramický sradlo, a to jak evropskýho typu, tak i vejškovej šiškomet dřepící:) Výhled do přírody included. Cílem Hortonů je ale tzv. World´s end, Konec světa, útes, co se ti odhalí někde v půlce tripu. Vylezeš z lesejka a najednou konec, díra do údolí mnoho velká, že se člověku stáhne svěrač. Náš tištěnej gájd doporučoval tam bejt maximálně do 10 ráno, bo pak přicházej mraky a už je celej den nic nevidět. My tam byli na 11., přišli sme, vyfotili krásu a bum, přišly mraky a nic nevidět, super timing:) Při návratu u kasy vyslovuju tajný a zcela zjevně nesplnitelný přání, "dal bych si párek v rohlyku". A tvl my zajdem za roh do ňákýho bistra a tam maj co? Tousty a hotdogy? Nechápeme:) A berem to, ve sladkým rohlyku, ale co. Vracíme se z plání na vlak. Opět tríček s nastoupením do volnýho vagonu s rezervovanejma místama, ale protože nás tam de banda bílejch, doufáme, že nás tam nechá. Průvodčí strašně remcá, bo bílý Frantíci drškujou, že se vedle do vagonu už nevejdou. Chce po nás zaplatit tu pálku, ale "ňák se to zakecalo" a prostě sme zdrhli na tý naší výstupní stanici:) V Haputale nutim Buka, ať si nechá zaprotokolovat na policajtech tu krádež. Dem na stanici, tam si nás přehazujou fízli, totálně nechápou, co chceme. Až dorazí jejich kápo, nasaje infa od kolegů, asi 2 minuty mlčí a čumí do země, a pak řekne: "No ale to ste si taky mohli vymyslet," a vodejde. Doprrrrrdele, vostrej hošan:) Taxme hodili talk s ostatníma cajtama a sepsali tu událost, asi na půl A4, přičemž když to měl Buk napsaný, tak ho cajt vytáral, že na tom papíru nemá hlavičku se jménem a adresou, pak "věc", co se stalo a pak text reportu, no lekce z administrativy jag dělo:)) Ták znova, radši tiskace a pěkně zarovnaný do bloku vole:) Mezitim nám tam lítali vrabci krmit mladý do budky, kterou měl policajt uvnitř v kanclu přímo nad svým psacím stolem, HA??? Sepsáno, orazítkováno, mizíme, sedáme na skútry a mizíme na pořádnou štreku až na jižní pobřeží do Matary. Dojíždíme tam opět obligátně v 1 v noci, náš booknutej hotel na svý adrese neni a ani nikde jinde, asiatka na telefonu něco mele, neni jí moc rozumět, každopádně spaní neni, dochází kredit:) Dem hledat další ubytko, všechno zavřený, naštěstí poslední otevřenej zelinář doporučil jeden hotel, jedem tam, před nim narváno bavorákama, mercedesama a dalšíma nepochopitelnejma kárama. Před hotelem se poflakuje pár vyvoněnejch sandokanů, kvalitně vylitejch. Parkujem skútry, zničený strašně, špinavý a unavelý. Ptáme se na ubytko. A prej no chance, že tam slaví smetánka narozky... 1. narozky ňákýho mimina, kuaprdel. Hotel celej full. Tak vokouníme, došel kredit v mobilu, došla baterka v něm, solidní představa. Buk chce jít spát na pláž, což bublám nemile asi:) Nakonec se vymotá vylitej pupkatec a vyzvídá, co my tu. A když mu řeknem, že jedem až z Haputale, taxe zhrozí a do žil se mu vleje soucit, odběhne a za chvíli nás volá, že nás v tomhle stavu nemůže nechat jet dál a že pro nás má cimru. Opět v sektoru zaměstnanců, ale relativní luxus, za 1500 rupek (asi 200 našich) bydlo, studená sprcha jako dycky a všude tady, hajzl, zásufky, postel, větrák, super. Upadáme v komat. Pivo neni třeba:)

7. den. Dopoledne celkem neřádně překračujem dobu pro check-out a chrápem eště asi o hodinu dýl, nikdo neřeší:) Berem naše vodstrkovadla a jedem do centra Matary k pláži na žrádlo. Tam mi naložili asi nejstrašněji pálivý kari, co za celej pobyt bylo. Buka to jen tak jemně prohřálo, mně tu ustřelilo palici až na Mars. Dem si projít nábřeží s mostem k buddhistickýmu chrámu. Tam chtěj prachy za vstup, za uschování báglu, všechno samozřejmě dary na klášter, jisssssstě:) Uvnitř si chovaj haldu ryb v korytě, asi pro místní skrytou restauračku;) Celkem nic extra dalšího, takže startujem místy nestartující mrchy a mizíme, už chcem bejt u moře a u válečky, natož když predikce hlásí déšť a sme po těch dnech dobře už ztahaný. Čeká nás krátkej přesun do Mirissy, skvělý pláže a i super ubytko, který nám nahlásily 2 český kámošky, co tam už pár dnů felej před náma. Ubytováváme se a koooonečně havaj, vodorovna poloha, chlazenej bejr do ruky, samozřejmě 8% černej stout, navíc ve flašce 0,7, takže sem do hodiny kvalitně na sračky. Ale bylo kraaaasně, i když nesvítilo slunco. Čili dál už jenom kecačka, válečka, procházky, žraní mořskejch plodů v pobřežních restauracích a roztáčení prachů za kapalný libice.

8. den. Ten se odehrával ve stejným ražení jako konec předešlýho dne, super:)

9. den. Ráno chčá a chčá, nemilá představa, když nás čekalo přes 200 km do Negomba vrátit skútry. A to ještě bylo v plánu projít si Colombo. Po 2 hoďkách čekání na nedéšť to přineslo svý plody a můžem vyrazit. Holky už to taky pákly a zmizely pár hodin před náma na bus a na svůj další trip. Kupodivu se všechno vypršelo a my měli celou cestu sucho, i když mraky vypadaly, že se na nás každou chvílí vyždímou, nerad bych. Cesta upalovala rychle, ale čim blíž ke Colombu, tim hůř, všecko houstlo už dáávno před městem, takže nakonec ploužička 20 km/h i míň, zastavovačka, troubení, opětovnej smog a hluk a bordely, přísný. Na předměstí Colomba nás stopli cajti a panáčkové, pěkně papíry, hele. No, a tu Buk akorát vytasil ten report vod Haputalskejch kolegů, celkem záchrana, bo sice se usmívali, ale vypadali neoblomně. A místy i negramotně, když luštili Bukovo písmo:) Ale tak hlavně, že dole bylo razítko "police officer Haputale". Natož když sme jim pochválili, že jejich práce v tomhle dopravním hellu je asi fakt složitá. To už úplně vyměkli a pustili nás dál. Co se dělo v Colombu asi nemá smysl vůbec psát, epická zácpa všude, jízda krokem a i tak jako vo život. Už byla zase samozřejmě tma, takže o to líp. No celkem těch 200 km trvalo 7 hodin a úplně vyřízený sme dorazili v 10 večer do Negomba, brutál. Vrátili zme naše tryskolety spokojenýmu majiteli, ten mi vrátil zálohu 40 000 rupek ve směněnejch eurech, takže sem zase litra protočil na kurzu, hell, ale co, bylo žrádlo, pejvo, sice pískání v hlavě po tom Colombu, ale už nás nečekal žádnej thriller. Taxe už jenom vyvalit o půlnoci na pláž a čekat do 3 ráno na smluvenej tuk tuk na letiště. Borec samozřejmě zachrápal, museli sme ho budit telefonem, přijel celej roztěkanej, evidentně eště ve svým snu:) A co nepochopíš, jako neberu nikomu jeho víru, ale krucidrát, když má na čelním skle svýho tuk tuku zevnitř přímo uprostřed ve svým výhledu nalepenou fotku Ježíše Krista tak 15x15 cm, O-M-F-G???:))) Takže furt klimbal hlavou vlevo, vpravo, nahoru, dolu, aby viděl na cestu, neeee, to neeee:) Good bye, Sri Lanka.

10. den. Dubaj... O našem jednom dni v Dubaji to dopíšu za pár dnů;)

Žádné komentáře:

Okomentovat