NEWS


pondělí 20. listopadu 2017

Megatrip @ Japan - by Fido

160710 Megatrip @ Japan

V létě 2016 sme si s girl dali snad nejvzdálenějšího tripa, co nás zatím potkalo, zamířili sme do země rejže, bambusu, vopic, rychlovlaků a županů, do Japonska. Cesta to byla jenom 11denní, což je na takovou vzdálenost jistěže nesmysl, ale lepší než plicní trombóza;)

1. DEN – První den probíhal transport do tehdy ještě převratu nicnetušícího Turecka, přestup přes Instanbul trval 12 hodin. Guidy ukazovaly, že se za tu dobu dá krásně pocourat město, ale páč různý další jiný guidy radily nejezdit zadarmiko okružním busem pro turisty, kterej rád vymetá oblasti, kde je nálada víc než výbušná, taxme vyměnili nějaký frfně a vyjeli mastnou tyčí tů d sity, vystoupili na nějaký kolonádě u Bosporu a courali podél. Cestou nás minula pro Čechy zcela podstatná restaurace Sát Kule, bohužel bez návštěvy, tak neposoudim kvalitu služeb:) Kule tam maj vošéfovaný, tak dál. Ke kulím patří děla. Děl tam měli požehnaně, asi aby na svou druhou část města přes moře mohli střílet milostný vzkazy. Z nábřeží sme vyškrábli kopec na Taksim, jejich centrální, pro turecký demonstrace a se zbraněma v rukou řešitelný problémy důležitý, ale jinak naprosto nezajímavý a močovinou velmi smradlavý náměstí (bohužel jako velká část města, kudy sme šli, eh). Pak jinudy zas k vodě všemožnejma uličkama s posedávajícíma, polehávajícíma lidma, který se na nás tak z 99 % procent mračili, jak by nás chtěli vykuchat, zapálit a nechat sežrat čoklovi, moc milounký od nich. U vody pak na vodní taxi a přes vodu do nějaký tržní čtvrti s degustačkou typickejch čerstvejch rybích legrací v bagetě připravovanejch přímo z lodi. A to by stačilo, nenávistnejch pohledů a smradu bylo dost, mizíme na letiště:) Nasycený skvělým foodem od Turkish Airlines (i když trochu smrdutým po zvěřině:), sedáme navečer v Japanu, někam kvůli posunu času zmizel celej den! Už z letadla Japan poznáš podle těch políček, geometricky upravenejch jak podle laserovýho geodetickýho výměru. Začíná jaw drop trip. Všechno je kosmo. I hajzlbáby:) Vyřizujem si tejdenní permici na vlaky a metra a berem přistavenej vlak, co k nám civilizačně dorazí tak v další dekádě. Kupodivu ve vagónu s náma nikdo neni, místní preferujou zřejmě rikši a kostitřasy. Po necelý hodině zcela neslyšný jízdy navoněnou a až na mikrobiotickou úroveň vyčištěnou raketou přistáváme v severovýchodní části Tokia, házíme věci na ubytko, co bylo tak malý, že se ani na fotku nevešlo, a jdem na rychlonákup degustačních vzorků do blízkýho okolí, který má otevřeno 24/7, šmarja, to je žrádlooo! Vocuď se nevrací hubenej, další dny budou nápor:) A to ještě netušim, že…

2. DEN – Už od rána sme opařený městem, kde se nacházíme. Tokio je neskutečný. Berem spoj a přesouváme se na zajištěný ubytko v centru. Zahazujem bágly a jde se na průzkum mraveniště. Po ránu nezbytná snídaně skládající se z asi 10 různejch druhů jídel ze shopu (a tak to bude po celou dobu, furt sme do sebe rvali něco jinýho, je tam výběr, že ti to mozek ani nedomyslí, všechno děsně dobrý, asi z toho šoku:). Co dalšího mozek nedomyslí, je jejich soustava meter, vlaků a nadzemek, eštěže sem v dětství chodil do skauta a umim orientaci podle slunce;) Využíváme toho, že nám ještě zdraví slouží a valíme do asi nejhlučnější čtvrti, Akihabara, vyhlášená největší koncentrací game hallů, pachinko heren a shopů s veškerým herním průmyslem, co si představíš. Figurky, kostýmy, ujetý masky, mezitim se na ulici proplejtaj maskoti v převlecích od princezen až po úplný kokoty a lákaj tě ať právě na pachinko nebo třeba do bordelu, kterejch je tam taky plno. Ale přítelka prej nedovolila;)) Samozřejmostí k tomuhle charakteru města je držet v ruce pití s reklamou na sjetý školačky válející se po zemi. Jináč všade vedro jak dobytek, a proto objevujem neskutečně dobře vymyšlený kouzlo jejich pouličních automatů na vodu, limo a pivo. TO pivo. V Japku sou dvě konkurenční firmy, Suntory a tu druhou sem zapomněl. A obě vyráběj úžasný plechovaný piva palety chutí vodleva doprava, a voltáží taky. Od maliny přes čokoládu přes lichi přes pomeranč a voltáží od snad 2 % až po kapalnej líh kolem 14 %. A to všechno v automatech za úplnou babku, co sou rozmístěný na ulicích snad po 500 metrech. Takže náš první den skončil asi tušíš jak:) Já na mrtě už vodpoledne asi, že ani nevim, jak dopadla Domča už;)) Asi byla se mnou v Japonsku;) Joa taky tu měli barák velikosti snad Palladia, a to jenom na elektroniku. Kilometry foťáků, kamer, televizí, elektroniky, která stejně jak jejich vlaky k nám dorazí, až moje vnoučata budou opět bezzubý. Tam by se dalo pobejt tejden:) Aby se to všechno dalo přežít, kupuju si pytlík sušených mořskejch koníků nebo kýho syfla:) Den ulít jak prt z gatí a pozdě v noci a těžce na chmelu se de chrnět. Už víme, že ty automaty asi bude třeba míjet obloukem, bo nás to zničí;)

3. DEN – Děsnej mrcas nastal. Vzpomínka na včerejší automaty způsobuje veeelmi pozdní vstávání. A to nás dneska čeká cesta přes půl Japonska, omg:) Berem tágo a rychlostí podle navigace změřený na 250 km/h se tichounce řítíme do Kjóta uprostřed Honšú. Podle rady z průvodce máme booknutý místa vpravo, abysme viděli horu Fuji, ale pěkný „FU jí“, byla v mracích, že sme ani nevěděli, kde je, podle mě ji tam vůbec nemaj. A taky tam možná neznaj stavební řízení, jak jinak by totiž prošlo, aby z valný části jízdy stály všude kolem baráky asitak 2 metry od trati rychlovlaku:) Dál klasika, věci odhoz na ubytko a de se do ulic. Kjóto bylo původně hlavní město Japonska a zřejmě veškerá historie pochází vocaď včetně stylu baráků i davů děvuch v pyžamech, co se ráno před cestou do práce zapomněly převlíct ze spacího. Takže do automatu pro energii, tentokrát do jinýho regálu, s kafama, zase se máme v ČR co učit, jejich kafe, to ti vyroluje trencle až k uším, jaká je to síla, stojí ti pak všechno:) Centrum města je natřískaný chrámama, ani je nemělo cenu všechny fotit, postačilo pár vzorků, nejsme žádný chrámologové. Ale elegance, s jakou jsou prokombinovaný se zahradama kolem, je mimořádně fotogenická a vzhledem k uspěchanosti tohohle tryskonároda asi i nezbytná. Skvěle propojujou nepřeplácanost se zdobností a náboženskejma zákoutíma, co ani nevíme, k čemu sloužily. I když – fotim kašnu s čunětem a naběračkama, přijde borec a začne se polejvat. Tak se ho ptám, co dělá a von, i když moc anglicky nevládze, vysvětlil mi jejich přednáboženskej obřad vomejvání, levá ruka, pravá ruka, vykloktat neboco, a byl děsně happy, že nás to zajímá:) Vhazujeme halíř do betonovýho sloupku buď pro štěstí nebo na krmivo pro chudý kočky či tak, a mizíme v ulicích. Ty jsou dlážděný, a jak se spustil déšť, tak i krásně klouzavý. Osvěženi teplou sprchnou chillujem ulicema plnýma bordelů, ráj je to:) …Teda pro někoho;)) Primárně pro Županiče. Ale historie tady trčí ze všech stran, tak radši čumim do průvodce;) Ten nás vede na zřejmě místní tradiční hlavní třídu, po obou stranách podloubí plný obchodů, od žrasa, přes župany a škrpály až po figurky s účesem podle přítomný majitelky obchodu, která zná jenom hrnec a nůžky. Nastavujeme žrací mód a bagrujem jeden stánek od druhýho, od závitků přes ořechy v ňáký lepenině, cuc na špejli a haldy dalšího. V IKEM už mi tou dobou chladěj vepřovej žaludek na transplantaci. Třída končí epickou branou s ještě epičtějším chrámem za ní. Všude se platí celkem neřádný vstupný, takže jebať, jenom fotíme kolem. Už se blíží večer, ale nás láká kopec nad městem. I v Japonsku jsou líný lidi, takže do kopce stoupáme zahradama úplně sami. Je dusno, vedro a z podpaží Niagáry. Ale máme to rádi, a že cestou nebylo živáčka, všemu dodávalo poetiku. Na vrchol se dostat nešlo kvůli skále, ale cestou nahoru potkáš spousty zašitejch baráků v totál hustý vegetaci, některý vybydlený, jiný udržovaný, každej schovanej za bambusama a stromama a kapradím a za zákoutíma s cestičkama, ssssuper. Tam ale nákupy tahat nechceš. Plus v kopci zastavěný krchovy, kam podle mě pohřbili celou svou lyžařskou reprezentaci, na každým hrobě zapíchlý lyže s ňákejma reklamama asi;)) Mezitim padlo šero, takže vyhlídka se nekonala, ale stejně, jak bylo období vlhka, bysme viděli pěknou <>;) Celodenním šlapáním sme už slušně jetý, tak se rozhodujem pro další místní klasiku, taxíky s bílým krajkovaným tapecírungem uvnitř a šoférem v kapitánský čepici. Jednoho stopujem, nasedáme do kabiny vychlazený stejně jako všechny japonský obchody o cca 200 stupňů rozdílně od venkovní teploty a touhle mrazírnou mizíme k ubytku. Úpadku do komatu předchází samozřejmě asitak 10chodový žraso v jednom z blízkejch sushi barů, slast!

4. DEN – Dnešek budiž prohlášen dnem opic a bambusů. Ne, včera se nechlastalo a nebyly žádný noční hrátky;) Ale vyrazili sme vlakem na západ Kjóta, kde majou tyhle dvě přírodní zajímavosti. Cesta ale vypadala, jako když nějaký chlastání včera bylo, páč se nás držela dopravní smůla jak cyp. Prve nám na nádraží ujel vlak, čekačka 20 minut. Paxme přejeli stanici, takže vystoupit a nestihnout přeběhnout na protisměr na vlak zpátky, dalších 20 minut, krásně využitej čas na kochačku okolím;) To za to ale stálo, páč hned zkraje Kjóta lezou do vejšky nádherný příkrý kopce porostlý hustejma stromama, každým údolím, který sou asi tak po 500 metrech, se klikatí říčka a vlak si to prdí přes mosty, pokoukání jak debil:) Vracíme se zpátky k vopičárně a ještě netušíme, že nás čeká něco, z čeho si určitě vzali mustr producenti televizní soutěže Stopa Xapatanu. Na jejím konci se stoupá nějakých snad 2000 schodů nahoru k vlaku. Potěj se mi i paty při tý představě. No a my stoupali od vlaku tuten ranec schodů půl hodiny někam cca kousek pod spodní letovou hranici letadel, prostě plus minus do nebe, kde končí les a před tebou se otevře mýtina s barákem obsypaným línejma, znuděnejma a přežranejma opicema a neskutečným výhledem na Kjóto jak na dlani pod tebou, co z fotky rozhodně poznat nejde. Takže kupujeme za pár zlaťáků balíčky s nakrájenýma japkama (nee Japkama;) a dem do zaklecovaný boudy, z jedině který se můžou krz pletivo krmit vopice, aby se na tebe nevrhaly a nepolkly tě i s hlavou a foťákem. Většina jich na tvý japka háže tvrdej ignor a buď ležej a hrajou mrtvý nebo si vzájemně okusujou cokoli, ruce, hlavy, zadky jako dezertík. Dosť bolo smrádoku, kutálíme se dolu, rychle do minimarketu, nakupujem zas asi 10 druhů sushi a různejch rejžovejch srand v řase zabalený a plněný něčim z Marsu. Levný a neskutečně dobrý a čerstvý. Pomalu se smráká a to pro Japonce znamená „ukryj se“, čili procházíme krásným chrámovým komplexem se zahradama zase úplně sami, dokonalý. Míříme do vyhlášenýho bambusovýho háje na konci. A tady sme zažili japonskou bohoslužbu, málem sme se i přidali, protože cestou kolem chrámu směrem do bambusháje se zevnitř ozývalo jenom óóómmm a auaúúúm a yyyóóómmm a do toho dycky gong či bonga or what. No a asi za hodinu cestou zpátky tam ty lidi furt seděli a óóómmmovali, takže asi zrovna zpívali refrén či tak, bysme dali taky:) Bambusovej háj zcela ultimátní. Bez lidí, příšeří, vlhko, dusno, ponuro, ticho, dokonalost. Bejt tam zájezdy turistů, atmosféra je upe jinde. Navíc se pak rozsvítily lucerničky, pohádkový, velmi doporučuju. Cestou domů sme tak uchozený, že dřepíme ve vlaku na zemi, já sleduju školačky v sukních a podkolenkách až po ramena, Domča se nechává poštípat od komárů a votejká:)

5. DEN – Tento den bude dnem srny! Chystáme se totiž na celodenňák do ráje všech srn světa nebo co je to za koale, nevim, daněk nebo sobol, prostě rohatý, skvrnitý, s kopytama a po sušenkách lačný. Japka věřej v nějakou duchovní podstatu těchto tvorů, což už si po tom roce nepamatuju, takže je uctívaj a asi i nechávaj volně množit, což si dneska užijeme na plnej plyn. Jede se do Nary. Nara je městečko (takže pár míčů lidí to mít bude) jižně od Kjóta, berem tedy kjótskou tramvaj, co nás 250 km/h za 15 minut hodí do Ósaky a otamtad kodrcákem hoďku až do running-srna baru:) Před srnobraním je potřeba se občerstviti, aby přešly chutě na srny, proto padáme do jednoho z místních vyhlášenejch kari shopů. Na výběr jsou jídla odstupňovaný 15 levlama pálivosti i s podrobným popisem, co ti to provede. Mno, odvážil sem se jen na level 5, u kterýho už psali „zvažte následky“:)) Jít vejš, pak bych tam na ňákou posvátnou srnu dejch, ta zachřestí kopytama, pojde a já skončim v sushi, žejo, ani mi nehne. Syti se přesouváme k chrámovýmu zvířecímu komplexu. U zenovýho jezírka v přístavní boudě nakupujeme nachystaný balíky se sušenkama, odhánim od nich Domču, začíná se cejtit jako srna, chce jíst:) No a co nastalo potom, je v našich zeměpisnejch šířkách těžko představitelný. Hejna různejch srn pobíhaj po areálu mezi chrámama, vokusujou ti nohy, ruce, do zadku a báglu koušou, všude cejtěj ty sušenky a ty jim je prostě musíš dát, pokud chceš, aby ti zůstalo ňáký maso na lejtkách. A do toho tam maj pár unikátů, zřejmě kastrátů, páč u hlavního chrámu je náhrobek a u něj leží kolkolem pár jelenů a ani se nehnou, prostě nehnou. Sedneš si k němu a nehejbá se. Zahejbáš s nim, ignor. Fotíš se s nim, givafuck. Podle mě sou tam doteď přilepený sekunďákem a zespodu maj zavedenou hadicí výživu, to není možný. Takže si s nima hážeme makrofoto a dem do chrámu. Do něj snad jako jedinýho platíme ranec vstup a očekáváme uvnitř pořádnej cirkus. Noa ono nic, leží tam pouze obrovskej Buddha a poblíž si můžeš koupit zase za vagón zlata cedulku, na kterou napíšeš svý přání a zavěsíš na zeď, odkud to do tejdne stejně sundaj a spálej v kamnech. Provedeno, pověšeno a přání už úspěšně zapomenuto, ale poetiku to mělo;) Cestou domů nás ještě zaujala místní specialita, hromadný sledování sumo zápasů na ulici na veřejných televizích, to tam běží furt, no problem;) Celej den byl tak náročnej, že po příchodu na byt Domča padá k zemi s nákupem rozsypaným kolem sebe a hned usíná, vokousaná od srn a xmrti znavená:))

6. DEN – Velmi explozivní program. Dneska to bude třaskavé. Ať tim, že vyjíždíme děsně pozdě, snad ve 2 odpoledne, protože od probuzení sme oba zapíchlý v mobilech a na internetu, páč zjišťujeme, že v Turecku propukla antierdoganovská rebélie, v Istanbulu se v ulicích střílí a na letišti, přes který letíme zpátky, chrochtaj a postřelujou tanky, mírnej stresíček, až vlasy šedivěj, co jako bude. No nic. Síly nabrány a míříme raketoplánem na jihozápad ostrova, do Hiroshimy, trošku si prohřát kosti a vzpomenout na atomovej tanec, co si tu Amíci dali za války. Celý město je v podstatě nanovo vybudovaný, protože Little Boy původním dřevěným barákům zlehka přičísl střechy až na úrovni sklepa, takže současnej architektonickej nic moc styl města je téměř výlučně beton a sklo, sem tam cihly. Vzali sme to cestou necestou od vlaku skrz celý město až k památníku, walk jak cyp. Hezky udělaný tam maj památníky, kterých je tam nepočítaně, porůznu mineš vždycky náhrobek s něčím napsaným, asi jménama, a u toho třeba „tady stála škola“, jdeš dál, „tady stála nemocnice…“ o kus dál zase, takže ti to trošku hodí představu o původním rozložení budov. Zajímavej je jeden menší památník, kde je psáno, že „přímo nad tímhle místem ve vejšce asi 500 metrů to bouchlo“. Samotnej památník je hodně rozsáhlej, kolem samý parky a fontány. Všechno povětšinou z betonu. Co si pamatuju, na začátku parku je taková obrácená betonová vana s velkou jakoby kamennou rakví s popisama a uvnitř je tušimže popel z asi 2000 lidí. U toho spousta květin, místo nejvyšší piety, místní návštěvníci v tichu a v předklonu. A do toho tam před ně přijde banda 10 americkejch blbečků, začnou kolem řvát, smát se na celý kolo a fotit si s tim selfíčka, sem myslel, že je utluču foťákem, solidní arogance:/ Od tutoho betonu se pokračuje dlouhým parkem podél vodních ploch s planoucíma ohněma až dozadu, kde už vykukuje nad stromama Atom Dome. Ještě se ale prochází kolem dalšího památníku, tentokrát vyhrazenýho dětským obětem, s dětskou sochou a vitrínama, kam můžou lidi vhazovat origami z barevnýho papíru. My nevhazujem, neumíme origami;) No a dóm samotnej je samosebou pocitovej zážitek. Od výbuchu slušně volítanej, zevnitř zpevňovanej konstrukcema, ale ne proto, že by to časem samo popadalo, ale aby to přežilo případný budoucí zemětřesení. A zase nám tam přálo štěstí, klofli sme u dómu koncert nějakýho zvonohracího sboru, co tam bimbal ódy radši nevědět na co. Ale husí kůže z toho šla poctivá. Nu a pak směrem zpátky k vlaku ještě průchod skrz zjevně obnovenej panovnickej palác, za jehož zdma člověk okamžitě zapomene, že je v centru města, co tam je za klid. Večer pár Strongů do splávku a přichystat se na pomalej návrat na Tokio v dalších dnech, od teď už jenom bugr velkoměsta:) Co nás v Hiroshimě zaujalo, jak je tam krásnej vzduch na to, kolik aut tam jezdí. A jaxme později zjistili, tak jich je tam děsná síla čistě elektrická a zase, modely, co se o nich u nás ještě ani vůbec nemluví a možná ani mluvit nebude.

7. DEN – Balíme ze země futony a valíme na šalinu zpátky na Tokio, přichází čas hluku a nekončícího proudu lidí všade kolem. Za 2 hoďky už trajdáme do naší čtvrti Shibuya, což je jedna z nejrušnějších v celým městě, kde je to samej bar, klub, pokérovaný jakuzáci a mrrrrtě lidí. A v tom máme bydlet 2 dny, ha:) Naštěstí tu maj to odhlučnění tak dokonalý, že zacházíme za dvě lomený ulice do našeho hauzu a tam neslyšíš skoro živáčka, epika. Apartmán na místní poměry honosnej, ohromnej, hajzlprkýnko ve verzi japonská klasika, tudíž s digihrou na obou madlech po stranách, co ti vypulíruje prdel, eště ti to na ni zabrnká, vyrajbluje teplou, studenou, přečte jí to pohádku pustí zvuk kašlání při prdění a nakonec uštědří kopanec a jde se:) Během cestování MHD nás bavěj takový věci jako třeba že na obrazovkách probíhá hlášení, že tam a tam bude zpoždění, protože probíhá zemětřesení nebo na jiný stanici hlásej jenom průjezd proto, že na vedlejší koleji někdo skočil pod vlak, což fakt vidíme potom, jak za plentou pohunci vomejvaj čumák vlaku od neplatícího cestujícího, tady to žije, teda jak kde:) Večer sme si šli vyprat zhumusený prádlo, tropy vládly všude kolem a už nebylo zbytí, jinak zblití:) Jako zkušený práči sme frajersky nakráčeli do prádelny a „znalí“ všech přístrojů a nápisů z rozsypanýho čaje sme suverénně všechno nacpali do stroje, z čehož se pak vyloupla sušička. No nic, popojedem o díru vedle, trefa, pračka;) U toho popíjíme pivo Strong, tentokrát síly 9 %, takže večer bude jistě velmi veselý:) Míříme na nejrušnější křižovatku světa Center Gai a jenom civíme, co se tam odehrává za přesuny lidstva, třídírna kuřat hadr. Mezi davama se navíc ještě proplejtaj maskoti ve všemožnejch dresech a nabízej ňáký produkti. Do toho pejskaři. To je taky kapitola sama pro sebe. Pokud má Japonec čokla, je zásadně ujetej, a proto je ujetej i pes. Tudíž potkáš psa navlečenýho v elasťácích, pak třeba v kožichu, pak s batohem na zádech a ve slunečních brejlích, masakry toto. Ale možná to bylo tim, že zme fakt bydleli v pankáčský čtvrti:)

8. DEN – Následující 2 dny sme se v podstatě mrcasili městem, co průvodce doporučil. Po Shibuye si chcem trošku vyklidnit kebule, tak dopoledne berem pěšky kramle a valíme do Yoyogi parku. Je to takovej menší parčík rozlohy asitak jako půl Prahy v centru Tokia:) Přicházíme tam kolem budovy japonský televize, tak obdivně sleduju jejich vysoký stožáry. Ale barák máme stejně hnusnej jako oni. V parku na lidi zjevně přicházej zvláštní nálady. Hned u vchodu nás vítá typos, co si vlezl čelem do křoví tak, jako by byl na WC, přitom ovšem celkem intenzivně a falešně troubil na saxofon, nechápeme. Asi hrál houmlesákovi schovanýmu uvnitř a čekal od něj desetník. Další scénka probíhá u bandičky typosů mlátících bonga. Přijíždí gerontní policajt na kole a vypískává je píšťalkou. No nic, kupujeme si kombo párek se zmrzlinou a pokračujeme v tomto absurd parku plným vran. V horkým létě vrány:) Po chvíli zjišťujeme další hype, že si tam můžeš pučit kolo a jezdit po speciální cestě kolem rybníka furt dokola, takže potkáváme bábu na kole asitak co 5 minut proti nám, vosssstrý:))) Mrcasíme se dál a vychlístne nás to před jakousi bránou, je to Meiji Jingu Otori, vůbec nevíme, co je ta brána zač, ale všichni se u ní fotěj, tak my taky a pokračujeme do chrámu Meiji. Tam je teda dost slušnej Václavák, chrám ako hovädo a spousty těch šintoistickejch popsanejch točících barelů (ne reklama na pivo), hezký. Šmrdolíme parkem až na sever, kde nalejzáme na lokálku a frčíme pár stanic do čtvrti Shinjuku, což je něco jako londýnský City. Obchodní a administrativní centrum plný mrakodrapů a offisů. Shinjuku je současně největší zdejší nádraží, takže než se dostaneme na povrch, stojí nás to další kombo, tentokrát kuře na klacku a nanuk:) A pivo. Podzemím jdeme na jezdících eskalátorech snad 10 minut. A pak najednou boom, schody a sme před tokijskou radnicí, což je dvouvěžovej panelák vysokej asitak jako náš žižkovskej vysílač. A tam někde maj zašitou obdobu naší Krnáčový:))) Jenže na rozdíl od ní tuten cápek vládne cca 12 milionům Jablek:) Velkým plusem je, že se dá nahoru vyjet vejtahou, už nevim za kolik goldu, ale dem do toho, nahoře je celý patro kolem dokola jako vyhlídka. Bohužel zase protkávaný mrtěma stánků s merchem. Ocitáme se tam k soumraku, takže vyčkáváme, až se město rozsvítí, epiq. A pak už jenom doprava domů, nákup sejrovejch bonbónků, který sou jednotlivě v obale, kterej je v obale, kterej je v obale, Greenpeace approved.

9. DEN – Poslední den Jablistánu budiž ve znamení ryb. Vyrážíme na největší rybí trh ve městě Tsukiji. Naštěstí ne v tak ranních hodinách, kdy by tu byly vybalený plný palby mořský zvěře, ale už zdejší smrádek lehce odvál čas, taxe tu pro ne-našince dalo přežít bez kyslíkový bomby na zádech:) Každopádně hodně slušná zoologická, místňáci sou podle mě schopný do nudlí zamíchat všechno z moře, od mořských koníků až po mořský poníky. Neodoláváme a čekáme frontu do jednoho z vyhlášenejch rybích žrádelen, kde se, jako ostatně ve velký většině japonských restaurací, sedí vedle sebe jako na hřadě a civí se kuchařovi rovnou pod ruce. Trvá nám asi půl hodiny, než si prolistujeme obrovský menu s potvorama, o kterejch se v Evropě ani neučí. A tentokrát bezohledně bez ohledu na finance si objednáváme zástupy jednotlivejch sushi, každý samozřejmě úplně jiný. Sakrpes, to byly hody. Ale ne dostatečný, takže hážeme dofutrovávací kombíčko v podobě piva a ovocnýho jogurtu a sypeme to směr Tokijská věž. Cestou protínáme Hamarikyu Gardens, kde se svalíme na krátkou golfovou trávu, která je tam umístěná spíš z epilačních důvodů, páč je tak ostrá a abrazivní, že nám to stahuje barvu z trika. Každopádně tedy s opatrností ležíme a trávíme rybopivojogurtomix:) Po rekuperaci sil už vidíme špičku věže, co vypadá jako Eiffelovka, ale ještě před ní míjíme zřejmě pozůstatek soutěže v pletení čepic, aneb hociaký chrám se spoustou sošek před ním a každá má na kebuli červenou nebo oranžovou pletenou čepici a lá naše porevoluční síťovky na nákup, jako jo, proti zimě cokoliv psem počínaje… Tož a věž hodně nepříjemná, nahoře na ochozu se skleněnou podlahou, co ti mírně sevře půlky strachem při pohledu dolu. Výhledy samosebou super, jen se zatáhlo a dohlednost nedobrá. Škoda, že Tokio je jedna velká placka, kam dohlídneš, tam jedinej kopec nikde, jenom věže, mrakodrapy a věže. Mno, a ještě naposledy projít v Shibuye křižovatku smrti, v Domčino případě zapózovat a opláknout sochu Hačika poblíž (pes z filmu, co přišel o majitele a čekal na něj na nádrží, pro mě total unknown, ale prej kult jag pult;), nakoupit na noční chill na balkóně kombo pivo-ananas-volejofky a už jenom hodit nohy nahoru a fellit.

10. DEN – Z tutoho dne zážitky moc nejsou, samozřejmě se nám nikam nechtělo, páč je to země neskutečnejch možností a zážitků a my sme jenom nadzvedli pokličku tohohle bublajícího hrnce, tady by se dalo objevovat roky:) Čili pápá, směr letiště a zase Istanbul, kde prej už letiště bylo vyčištěný, takže napětí u nás probíhalo, ale ve městě ještě lítali s kalachama, taxme si krásnejch 12 hodin střihli čekačku v restauraci na letišti, utratili randál za potravu, napojili se kompem na místní wifinu, kerá nám pak přes něj zavirovala flashku, s kterou sem zřejmě úspěšně zaviroval kompy v práci, bych se z toho Turecka posral, faaakt:) Ale nebudem končit negativně, Japonsko doporučuju bez ohledu na utracený cashe, zážitky k nezaplacení už jenom proto, že se ti tam každej klaní:) Přišli sme na to, že tam máme hodnotu skladu na potraviny aneb v shopu přijde typka ke skladu, nese tam ňáký cajky, otevře jeho dveře, rozsvítí, pokloní se, odloží zboží, vycouvá, zhasne, pokloní se mu, prázdnýmu skladu! zavře a jde zas dál, mazec země:))) To samý ve vlaku, když sou sedačky jen jednim směrem a průvodčí odchází dozadu, kde ho nikdo nevidí a stejně vysekne bow. To dělat u baru, tak furt utíraj pivo ze země:) A taky je skvelý, že pokud bydlíš třeba přes Airbnb, tak ti na každým bytě nechaj kouzelnou krabičku, což je přenosná wifina, bouchneš si ji do báglu a máš Gugl mapy celej den v mobilu a všechno info, děsivě pomohlo:) Jooo a ta další velká pivofirma – Asahi! Viva la Strong!

úterý 14. listopadu 2017

Míkusovo a Barči svatba - by Fido

170909 Míkusovo a Barči svatba

Září přineslo jednu svatbici ako remeň, a tak sem vomotal kolem ruky remeň od foťáku a šel si zastřílet:) Bohužel jenom kompaktem, zrcadlovkářů tam bylo jak šišek v lese, takže so sorry za spíš jen pár momentek střílenejch od pasu. Ale myslim, že to Mikus s Barulí ani nepoznali a trsalo se vostopéro, kapely do toho řezaly, až oranžový klobouky (snad ne fasovaný u soc-dem;) nadskakovaly, řízky lítaly do lidí, víno do jater a možná pozdě v noci i někdo do křoví:)

středa 1. listopadu 2017

Megatrip @ New Foundland a Toronto - by Fido

150919 Megatrip @ New Foundland a Toronto

Nastaly dlouhý zimní večery roku 2016 (edit, uz roku 2017;), takže se konečně dostávám po rekordním prodlení jednoho a čtvrt roku (dvou a ctvrt) k naškrábání zážitků z hodně očekávanýho tripu do Kanady, ovšem roku 2015, heh;) Využil sem toho, že tam kámoška nějakej čas zevlila, tak sem porychtoval letenky na pro mě zatím nejdelší leteckou cestu mýho žití, což obnášelo ranní vstávání jak debil (miluju), let malým ATR do Frankfurtu, kde sem si říkal, jestli mě vůbec pustěj přes kontrolu, když mám v papírech Evropan, ale na xichtě dokonalýho Číňana nevyspalýho. Prošlo to, takže šup do největšího letounu, co sem kdy letěl, hustej Airbus A330-300ER, prostě kráva s největšíma motorama na světě údajně. Taky to z okýnka vypadalo, že je courá po dráze, jak visely pod křídlama. No ale nebyly samy, co se couralo po podlaze, to druhý byl můj frňák, páč jako nic proti Indům, ale letěl sem s indickejma érolinkama, čiliže Indů bylo asitak 95 % pasažérstva, no lidi, to byl odér, že nevíš, co to vlastně je. Ty lidi maj podle mě všichni vohořelý senzory jak čichu, páč byli zlitý voňafkama jak za baroka, tak i chuti, hodnoceno jídlama na palubě (a to už po tréninku ze Srí Lanky, kde sem hořel celej pobyt už jenom z pohledu na sklenici s vodou). Největší mor bylo mý usazení do prostřední řady vo asi 6 lidech, přičemž zprava megatlustej Ind, zleva stoletá rozinka, hluchá a ještě děsně ukecaná, což se vůbec netrefilo do mýho vkusu, protože byla ukecaná ve svý řeči a nechápala, a to ani při pohledu na můj bílej xicht, že prostě NEumim hindi, kua:) No, nějak se těch asi 10 hodin filmama a hudbou zvládlo a nastal den první na severoamerickým kontinentu. A s nim přišla i pravá severoamerická jetlagová únava. Vystupuju z letiště a nabírám kurz na sraz s Kačulí.

1. den. Čumim furt kolem jak vejr s úsměvem do rohlíku jemně retardovanýho chovance a říkám si: „Kanada, vole, čum na to, křižovatka, chodník, domy, lampa tvl…“ No a v tomhle úžasu mě utvrdil nástup do busu, kde řidička zaprvý pochopila, že sem totální místní hotentot, tak mě nechala jet zadarmiko, zadruhý mi napověděla, kde mám vystoupit, páč v Torontu prostě MHD stanice vypadá jako normální lampa, ale nabarvená jinou barvou, nevíš nic. Takže jedem, sedim vedle ní, civim na její pracovní nástroj, bo volant zabírá asitak celou kabinu a je to vlastně taková hulahula skruž, že dyž tim točí, musí se skoro zvedat ze sesle. A furt se tlemí. Nastoupily ňáký školačky, začly prostě jen tak zpívat písničku, a ta se k nim přidala, zpívala, řídila, točila mlejnským kolem a jelo se. Vystupuju kdesi, sedám do báru na zahrádku do ulice, čumim na úplně jinou architekturu, na úplně jiný lidský zjevy, místama zjevení, že si až zapomenu objednat, takže barmanka ke mně asitak 3x jde, aby se ptala, co chci, páč furt civim všuderůzně. Dávám hamburgra a místní local beer, trochu boostnout voltáž po těch asi 20 hodinách cesty a čekám na mojí evropskou spojku. Valíme na její bivak v čtvrti, kde je z půlky park a z půlky halda vysokejch paneláků. Do jednoho mizíme. V bytě na mě po tom pivu jdou asi mdloby trochu, takže to zahánim jeho prohlídkou a mám vejřeht z místního odpadního systému. Prostě poklop v bytě, tam hodíš tašku s trashem a čus, nestaračka, pytel proletí celým barákem a dole to mrdne ňákýho houmlesáka do hlavy, co se tam hrabe v kontíku, pohoda:) Přichází Kačkinej masseur, poznávačka, talk a dem do města, z čehož už mám jenom vlčí mlhu, protože po tak dlouhým nespánku mi mozek vypíná vestoje, fotit ani moc nejde, nevnímám bugr na náměstích, světla, hluk, hudba, smelly ze stánků, těšim se hlavně na postel. Super ale byla kašna někde v centaru s barevným nápisem Toronto. To ty 3 přeživší mozkový buňky dokonale uspokojilo, světýýýlkááá. Na baráku padám podťatá mrtvá mrkev na kanape, battery low jak nikdy.

2. den. Vyspání v podstatě neproběhlo, ve 4 ráno vstávačka, panžto ještě z Toronta pokračujem do startu našeho tripu, do St. John´s, hlavního města New Foundlandu, ostrova na východě Kanady. Jetlag kolem mě mlátí kladivem zcela ultimátně. Kate vstává levou nohou a tou pravou si zcela rozkopává, ba až rozstříkává mobil po celý místnosti, díly všude. To s očima tvaru sirek chceš, odšoupávat lednici a všecko:) No nic, Pat a Mat se balí a valí směr letiště. Tam zjišťujeme, že naše letuška je Češka. Prostě Češka. Jedeš na druhou stranu zeměgule, abys potkala Češku. Sedáme do letounu a si i po tom roce pamatuju pocit, že si říkáš: „Jó, z Toronta na NF, toe kousek, za chvíli tam.“ Noa prt, skoro 4 hodiny, to máš delší let než přes celou Evropu, takže co, takže chrnět. Po probuzení sem zahozen pytlykem ňákýho palubního pečiva, což sou preclíčky velikosti asitak 1x1 cm, to se snad žere ušima neboco. Přistáváme, valíme do půjčovny kár, kde teda massif překvapení, mazácky nám přidělujou novej vyvoněnej Chevy Cruze, takže jásám jak malej kokůtek, bo se v něm chystáme chrnět a přesně s touhle károu mám expy i z Islandu z půjčovny, takže vim přesně level komfortu, co nás čeká. Tancuju makarenu. Ale nemám řidičák, he:) …to mám teď sice napsaný v poznámkách, ale už si nepamatuju, jaxe to vošéfovalo, panžto sem to celý odřídil já teda. Asi punk, no. Vyjíždíme z letiště a hned do shopu. Zejtra vyjíždíme, takže mít plnej kufr žrádla pro případ, že 10 dnů nepotkáme nic než mufloni bo co tu běhá. Má to parohy a kopyto. Ale zabůh nemůžem nikde klofnout vařič k bombje. Nakonec se daří, máme všechno, dva plný koše žrasa a čtyři 5litrový kanďáky vody, sem v ráji;) Chýlíme se teda z předměstí do centra St. John´s uličky se zužujou, baráky sou stále víc barevný a stále víc zesiluje řev motorů. Si říkáme, co to je, omege? A pak zjišťujem, že centrem St. John´s, což je relativně menší město (100 000 vofcí), vedou asi 2 hlavní štrýty, kde nevim odkud, ale prostě se berou haldy těžkotonážních muscle cars, samý camara, mustangy, challengery, chargery, noa uvnitř jistěže seděj bulíci vověšený řetězama z hajzlu, div že na čele nemaj přisátej zvon, jaký sou to machři. No a tyhle tataři byli zrozený k tomu, jezdit na jedničku touhle ulicí sem a tam. A to samý motorkáři, jízda po zadním úplně normální tady, nechápu. Policajti chálujou koblih za rohem;) S navigací nacházíme barák s domluveným couch surfem v ulici, co je tak v kopci, že se ti tam skutálí i čokl. Jinak celý město je v kopci po obou stranách zátoky, kde kotvěj děsně hustý zaoceánský lodě. O nich sem se pak zpětně dogůglil, že St. John´s je důležitej servisní bod pro tuhle oblast a opravuje se tu všechno, co má lodní šroub. Čili vlejzáme do baráku, tam nikde nikdo, až na dvě kočky a ceduli s nápisem „čůs, chovejte se tu jako doma, přídeme večer“. Korekt. Zahazujem cajky a valíme do města. Tam civíme teda na ty místní niggaz v kárách, dáváme pifka a vymejšlíme, co další dny. Setmí se, pivo tady teda hnusný, smrdutý, tak valíme na dům, tam už sou pani domácí, dvě holky, parťačky a batika a hippe style jim frčí zhusta:) Obdarováváme je vínama a pokec až do noce. Dozvídáme se, že sou celkem masseurky, jedna chce bejt zemědělcem a druhá projela USA na kole a byla na 10denní meditaci v ČR.

3. den. Holky sou v čoudu, takže nemáme ani komu poděkovat za ten kýbl pravý borůvkový vomáčky na kopec palačinek a kakao, co pro nás udělaly, než zmizely do školy. Neskutečný žraso, vylejzám z baráku bokem, jak sem to všecko vysál. Nastupuju do auta, to kleklo na břich a kvílíme směr jih po Avalonu (tuta východní část ostrova). Míříme na mikrovejlet na skaliska v La Manche. Nemaj tu turistický cesty, ale pěkný dřevěný navigační cedule typu „za kilák chata bejvalýho doktora“. Tak dem kilák vyšláplou stezkou a tam poházený kameny a klacky a prkna. Chata bejvalýho doktora, no problem:) A tak to jde dál, stezka se line po pobřeží ve srázu v hustým smrčí, takže vidíme kulový, navíc bez možnosti dělat stezkou okruh. Čili u zbořenýho doktora otočka a zpátky. Nikde nikdo, jen dva turisti za celou dobu (ale to bude další dny už obvyklý). Dál popojíždíme na Cape Spear aneb nejvýchodnější bod celýho severoamerickýho kontinentu, tady nejvíc ucejtíš Evropu. Je to vyvýšený skalisko s hromadou betonovejch opevnění a mezi tim zapuštěný děla. Ale jaký, velký, obří, Trautenberkův mokrej sen. Při procházení týhle výšiny se už rapidně stmívá, Kate si drží pačesy, bo vítr rve trávu z drnů a nastává největší rudej západ slunce, co sem kdy zažil. Tolik odstínů červený nezná ani ženská, hele. Co mi síly dovolej, fotim tu krásu, fakt unreal, už jenom chyběla nějaká ufoloď, co se z toho vyloupne a zničí celou planetu, kde bys byl, Bruci Willisi.

4. den. Tak už ale vážně se vyprdelujem od couch surferek (neplánovaně dvě místo jednoho přespání, ale asi sme se líbili;) a zase do krámu. Tentokrát sháníme zeleninu a pudr (ano, to mám v poznámkách, radši už nevim detailz;) Po jistě produktivním nakupování kopem kobylu do slabin a hasíme to na sever po Marina Drive na okružní cestu, která jede hezky malebnou krajinou, pahorky, tráva, až k odbočce, kde zas nevíme, jestli jedem správně. Tak sjíždíme na polňačku plnou novodobejch pastí na mamuty v podobě děr v silnicích plných vody, co prostě nechceš zkoušet jejich hloubku tim, že do nich zabodneš pučený auto čumákem. Takže necháváme náš byt na kolech stát u lesa a vyrážíme na procházku, o který nevíme, jak dlouho potrvá, kam vede, co uvidíme, prostě jen tak walk thru woods. Jdeme třeba tak půlhoďku, až se les otevírá a najednou všade móře a pár plesnivejch baráků rozpadlejch, surovejch a otřískanejch evidentně silnejma zimníma větrama. Jen u jednoho stoletá bába na žebříku natírá okap, to pobavilo:) Jinak tak 10 km široko daleko nikdo (teprve si zvykáme, že to tak bude celej pobyt). Ale co ta tady dělá, to nevíme, není tu ani maják, ani molo na lodě, nic, jen ty barabizny a pani na žebříku s okapem. Takže vylejzáme na útesu na kámen a házíme okultní selfíčka s neskutečně modrým mořem, vošlehanýma kamenama, mechama a vřesama. Výhledy fakt špicový. Napadá mě, kolik tady na dně asi leží rozstřelenejch rybářskejch lodí. Vracíme se zpátky k autu, udeřil hlad, tak nastává improvizace ve vaření oběda, ó, běda. Vítr vane hurikánem, na což plynovej vařič hází fakáč. A přitom se na nás z kufru smějou krásný velký piksly s fazolema a polívkama nesčetnejch chutí, oww. No, tak dem do rizika, vařič pěkně k nohám spolujezdce a už to kotlí, už to hulí. I když mám v poznámkách teda, že guláš lítá do xichtu. Asi větrem a asi guláš místo fazolí, ok. Zasouvám šém do startéru a pokračujem směr „must see“ vesnice s názvem Dildo. Tam musíme! Je tam sice upe kulový, jenom cedule s názvem vesnice a shop se suvenýrama s názvama vesnice, ale to je jedno, fotka u týhle cedule vejde do dějin. Taky před i po nás byla u silnice fronta aut na fotku, žeo;) Komu by to nebylo dost, tak tam maj i South Dildo. A tim máme pro dnešek splněno, 200 km pod zadkem a hledáme děsně nedobře označenej kemp na přespání. Potíž je, že jedna panička u jedný pumpy nám říká, že je to 5 minut timhle směrem a bába při druhým zastavení nám říká, že je to 20 minut opačným směrem. Tma je dávno, takže to máme usnadněný;) A do toho ještě všude u čtyřproudovejch silnic cedule „pozor los“. Co tu maj asi za spešl loterii? Nevim, co je v ní za výhru, ale cedule „pozor los“ má na Kate pro mě nepochopitelnej efekt, že mě nutí jet pomalu, a to ba až děsně pomalu, 90 na dálnici, owwwah:) Každopádně kemp Jack´s pond nacházíme pomocí cedule o rozměru cca 1x1 metr u dálnice, zajíždíme do křovin takovou klikaticí, co končí v rozlehlým areálu kempu, samej karavan. Tak si vybíráme místo bokem od lidí, relativně sami přímo u jezera, krásně u auta lavička, stůl, výhled nádhernej přímo na hladinu, všade klid. Pár kroků je centrální budova, kde se chcem teda nahlásit k pobytu. To ještě nevíme, že v Kanadě se bydlí buď v obřích trailerech (přívěs) nebo v baráku. Čili když tam naběhnem, že si tu pospíme v autě, tak na nás týpek vejrá a pak z něj vypadne jenom: „No big deal,“ a ať si to užijem:) Taaaak sme si to užili, bouchli víno, zevlili na lavičce, čuměli na hvězdy, kecali, paráda. Až teda dorazila noční zimní vlezlost od vody a zahnala nás na vyhřátý hajzly a do umývárek, kde byla dokalná v teple u praček. Utahaný sklápíme sedačky auta, lezem do spacáků a uvidíme, jak to pude první noc v káře.

5. den. Musim pochválit Kate, že mi naimplantovala a zoblíbila za celej pobyt do kebule Tove Lo a nějaký její album, což se ukázalo jako super budíček, když se ti rozezní celý auto pomalým songem, se parádně vstává. Teda mně. Kate prej už od 6 ráno nespí, páč klátí děsivou zimu, nojooo, hubený ženský, no;) Rozehřejváme se jak hadi na slunci na lavičce u auta, požírám čokoládový muffiny a Kate vybaluje ke snídani nějakej kapalnej ječmen neboco. To vůbec nechápu, je to prostě kapalnej brčál. Pak jí nemá bejt zima:) Pobalujem, odrosujeme okna a vyrážíme na day no. 5 po high way no. 1 směrem na trail Terra nova 130 km daleko. Cestou míjíme shop, kde stavíme u MekSráča, chálujem kafe, otevíráme všechny dveře auta a na nich sušíme ručníky. Zástup gerontů na lavičkách civí, co se tu chystá za pantomímu asi:) A my jenom vytahujem notebooky a mobily a aggrujem lovísky našich fotek na Fejzbůku:) Metelíme pustou krajinou, kterážto se ukázala bejt v podstatě na celým ostrově stejná, jedeš si dálnicí, krásná silnice bez děr, bez velkejch zatáček, s cedulema „pozor los“, ale zásadně bez losů, a všude smrky. Jenom smrky, nic jinýho, tady uměj jenom smrkat. Takže sme se dotáhli rychlostí 90 km/h, místy i 91! na start našeho dnešního 9km tripu. U jeho startu je pár bud, u nichž se má v sezoně platit vlezný, ale všade zavříno, jako obvykle – žádný lidi nikde. Jen dva rybáři, který se nám chechtaj, že jako chceme jít na vejlet. A do přírody a kolem jezera a pěšky, hahaaa:) Nu nic, vstupujeme do hvozdu, stoupáme nahoru, dolů, levá, pravá, krásný cestičky úzký vyšlapaný. Už celkem daleko od silnice a cedulí „pozor los“, a v tom… V tom Kate vybaluje teorii, že sou tu i medvědi. Takže to máme jako denní bojovku, kdy čekám zleva soba, zprava medvěda. Silný:) Procházíme strašlivým hvozdem, stromy ani nepočítám a do toho zaslechnu odzadu teorii, že by bylo třeba kávu ze Starbucks, no du do kolen:))) Naštěstí sestupujeme ke skvělýmu jezeru (těch je tady nepočítaně jako v celý Kanadě) obklopenýmu jak jinak než hvozdama. Trail vede podél a díky rozlehlosti jezera se tvořej i vlny, tak se v nich cachtáme a co nevidíme, celkem často se kolem válej mrtvý medúzy tybrďo. No to se ve mně probudilo mládí, vzal sem klacek a začal to všecko zkoumat a vobracet a propíchávat a házet, yesss, kids vpřed. To na Mácháči neuvidíš, žeo. Pokračujeme podél jezera a v dáli se vyloupla krásná lavička se stolem přímo u vody, kde by se dalo na slunci super zrelaxit. Přicházíme blíž, jenže se tam nakýblovali jediný dva lidi dostupný v okolí. Tak Kate z nějakých 30 metrů hrdě ceeelkem nahlas zahlásila, že-by-si-taky-mohli-vlízt-někam-jinam (pointa bude následovat) a lidi na nás koukají, ale jistěže nerozumí jazyku našeho kmene. Tedy míjíme krásnou lavičku a kráčíme hvozdem dál. Upravená cestička nás dovádí až na konec trailu, kde ze země trčí samý svítilničky a kolem lampy a tak, až najednou koukáme, že se vyskytujeme v přírodním amfiteátru, regulérní divadlo klidně pro dvě kila lidí, why not, Kanada:) Vracíme se zpátky ke káře a mydlíme to do cca 50 km vzdálenýho kempu u Glovertownu. Někde po cestě muselo dojít u Kate ke krizi, páč mám v poznámkách, že chytá medvědí amok a tudíž jedu po dálnici 50 km/h, ale to už fak nevim:))) Přijíždíme do kempu, kterej evidentně v září už moc nepočítá s lidma, ale i tak nás stáhli o pár babek za zaparkování káry inside. A v podstatě jediný dva lidi, který v kempu potkáváme, kdo by to byl řek, sou ty dva lidi z lavičky z vejletu. A o co líp, procházíme kolem nich, bavíme se a pani na nás najednou spustí lámanou češtinou. O-m-g, takže slyšeli Kate u jezera asi, říkám si, vostudy kotel:) No a vypadne z ní, že sou to Němci a ona studovala ČVUT ještě za ČSSR. Proč nejsou třeba z Peru? Všude Češi. No nic, večeříme, berem vína, a protože venku je v lesním kempu celkem klendra, kalíme u dramce na spacácích na zemi na hajzlech a vyhřejvaných sprchách (ty sou všude luxusní, čistý a voňavý:)

6. den. Vstávačka v lese je bomba. Když člověk přehlídne Kačkino stálý rozhlížení po medvědech a to, že zase cháluje svůj zelenej brčál, tak je všechno, jak má bejt. Slunce svítí, v kempu rostou houby, stany tu nejsou stany jako naše, ale dvoupatrový baráky potažený celtou, paráda. Teda krom toho, že se mi na snídani slítli asi tři děsně chytrý ptáci, co jim hážu drobení a různě se tam před náma naháněj a kokrhaj u toho. Opouštíme prázdnej kemp a čeká nás 200 km na sever na ostrov Twilingate až do Country Outport, což je maják na jednom z ostrovů na severu střední části NF, tam podle průvodce hrozí, že by v dáli mohla chrchlat ňáká velryba. Noa nic, žejo, jedinej, kdo tam chrchlal, byli Japonci, páč ty nesmrkaj a byli tam. Jinak cestou tam naprosto fantastická cesta, brali sme to oklikama, vesničkama, nasávali atmosféru, jezdili serpentýnky, koukali, jak školní busy vyzvedávaj děcka přímo od baráků, zastavili na parádním skalním útesu s výhledem na širý moře. A zase do toho pere slunce, a když sme si tam sedli na zem, tak nás dospod píchaly ty jejich všudypřítomný vřesy a taky od ptáků rozmlácený skelety krabů roztahaný všude kolem, rozštípaný na hadry. Obočí nám zvedla u majáku cedule se startem trailu, jehož cílem byla Nanny´s hole, tak sme radši nešli:) Vracíme se k autu a vybalujeme náš obligátní vařič a konzervy. Je to super, kotlit si supermarketový šmelo s příbojem za zádama, huh. Ale doplnit síly bylo potřeba, teď nás čekal asi největší přejezd, 420 km na jihozápad do Corner Brook do kempu. V podstatě víc než přes polovinu ostrova po jejich jediný dálnici tu. Vesnice na pobřeží jsou jinak přístupný jenom lodí, hlavně na jihu. Prostředek ostrova je úplně no mans land, nepřístupno, jezera a bažiny. A samozřejmě losi a medvědi! Do kempu přijíždíme jaksi na knop těsně před desátou a zjišťujeme, že se předpověď počasí vyplnila a ze snesitelnejch nočních 8 stupňů nám to popadalo na 2, což už je na spaní s prkýnkem mezi zubama ovšem. Naštěstí v kempu chytáme na poslední chvíli odjíždějící majitelku, která nám pronajímá jedinej volnej barák. Tady nám trochu padá kosa na kámen, páč oni fakt neuměj nic mezi spaním na podlaze ve spacáku a luxusní haciendou. Čili protože venku prší a je k nule, sme nucený vzít barák jak hovado za 100 dolarů na noc. Takže stejně prkýnko mezi zuby, protože skřípeme zubama. Ale uvnitř, notykráso, dvě ložnice a dvojpelechama, lednice velká jak můj obejvák, koupelna pro krále, kuchyně, obejvák, zlo a ostuda každýho trampa;) Usínáme dodřevěna.

7. den. …a tady můj report končí, protože sem dalobyseříct čůráček vesmírnej, co si teď, koncem roku 2017 zhardresetoval mobil v domnění, že si všecko zazálohoval, což taky proběhlo, až… Až na poznámkovník, kde byly všecky moje psaný deníky jak tady z Kanady, tak z o rok pozdějšího tripu po Japonsku, za což sem si udělil 10x seberánu dveřma do dršky, páč to je asi to nejcennější, co v tom mobilu bylo, dopikače! No nic, no, asi budu muset do Japánu znova;) Každopádně si pamatuju, že sme to vocestovali úplně na západ a na jih, kam až vedla silnice, která končila v moři a dál už jenom lodí a páč naše kára měla jedinou vrtuli ne pod kufrem, ale za volantem, taxme to museli votočit a jak je v Kanadě zvykem, stejnou cestou zpátky. Joa byl tam famózní národní park se stolovejma horama nahoře rovnejma, jak dyž seřízneš dort:) Samozřejmě sme vylezli na jeden z dortů a tam byl takovej vítr, že ti to vyloženě vtlačí tuhle vzpomínku do lebky. Ale to až poté, co ti to vyrve zuby z tlamy a Kejtli odfučí mejkap k medvědům za horizont:) A pak si ještě pamatuju, že sme šli na nějakou túru do tundry, kterou zplundrovala právě ta jejich stírací loterie losí, samý vožvejkaný stromy voschlý, mezi tim mechy a chodníčky, z kterejch nesmíš vystoupit, jinak ze země vyjede instantní los a užere ti haxnu. Noa cílem byly vodopády a pak vobora, o který sme si v nějakým našem angličtinářským rauši mysleli, že uvnitř toho plotu, kterej byl megazalesněnej proti těm planinám kolem, žije právě pár vzorků tědlech paroháčů. Taxme tam vlezli totálně napružený, že vodkaď na nás vyleze a řekne „můů“, a šli sme fakt úplně tiše a opatrně až na konec obory a zpátky, a až pak nám došlo, že to asi nebyla vohrada na zvířata, ale jakože ukázka, jak –by– ta příroda vypadala, kdyby to losi nezežrali. Taxme si dali vzájemně fejspalm a vejřeht a šlo se dělat vostudu někam jinam;)