NEWS


pondělí 20. listopadu 2017

Megatrip @ Japan - by Fido

160710 Megatrip @ Japan

V létě 2016 sme si s girl dali snad nejvzdálenějšího tripa, co nás zatím potkalo, zamířili sme do země rejže, bambusu, vopic, rychlovlaků a županů, do Japonska. Cesta to byla jenom 11denní, což je na takovou vzdálenost jistěže nesmysl, ale lepší než plicní trombóza;)

1. DEN – První den probíhal transport do tehdy ještě převratu nicnetušícího Turecka, přestup přes Instanbul trval 12 hodin. Guidy ukazovaly, že se za tu dobu dá krásně pocourat město, ale páč různý další jiný guidy radily nejezdit zadarmiko okružním busem pro turisty, kterej rád vymetá oblasti, kde je nálada víc než výbušná, taxme vyměnili nějaký frfně a vyjeli mastnou tyčí tů d sity, vystoupili na nějaký kolonádě u Bosporu a courali podél. Cestou nás minula pro Čechy zcela podstatná restaurace Sát Kule, bohužel bez návštěvy, tak neposoudim kvalitu služeb:) Kule tam maj vošéfovaný, tak dál. Ke kulím patří děla. Děl tam měli požehnaně, asi aby na svou druhou část města přes moře mohli střílet milostný vzkazy. Z nábřeží sme vyškrábli kopec na Taksim, jejich centrální, pro turecký demonstrace a se zbraněma v rukou řešitelný problémy důležitý, ale jinak naprosto nezajímavý a močovinou velmi smradlavý náměstí (bohužel jako velká část města, kudy sme šli, eh). Pak jinudy zas k vodě všemožnejma uličkama s posedávajícíma, polehávajícíma lidma, který se na nás tak z 99 % procent mračili, jak by nás chtěli vykuchat, zapálit a nechat sežrat čoklovi, moc milounký od nich. U vody pak na vodní taxi a přes vodu do nějaký tržní čtvrti s degustačkou typickejch čerstvejch rybích legrací v bagetě připravovanejch přímo z lodi. A to by stačilo, nenávistnejch pohledů a smradu bylo dost, mizíme na letiště:) Nasycený skvělým foodem od Turkish Airlines (i když trochu smrdutým po zvěřině:), sedáme navečer v Japanu, někam kvůli posunu času zmizel celej den! Už z letadla Japan poznáš podle těch políček, geometricky upravenejch jak podle laserovýho geodetickýho výměru. Začíná jaw drop trip. Všechno je kosmo. I hajzlbáby:) Vyřizujem si tejdenní permici na vlaky a metra a berem přistavenej vlak, co k nám civilizačně dorazí tak v další dekádě. Kupodivu ve vagónu s náma nikdo neni, místní preferujou zřejmě rikši a kostitřasy. Po necelý hodině zcela neslyšný jízdy navoněnou a až na mikrobiotickou úroveň vyčištěnou raketou přistáváme v severovýchodní části Tokia, házíme věci na ubytko, co bylo tak malý, že se ani na fotku nevešlo, a jdem na rychlonákup degustačních vzorků do blízkýho okolí, který má otevřeno 24/7, šmarja, to je žrádlooo! Vocuď se nevrací hubenej, další dny budou nápor:) A to ještě netušim, že…

2. DEN – Už od rána sme opařený městem, kde se nacházíme. Tokio je neskutečný. Berem spoj a přesouváme se na zajištěný ubytko v centru. Zahazujem bágly a jde se na průzkum mraveniště. Po ránu nezbytná snídaně skládající se z asi 10 různejch druhů jídel ze shopu (a tak to bude po celou dobu, furt sme do sebe rvali něco jinýho, je tam výběr, že ti to mozek ani nedomyslí, všechno děsně dobrý, asi z toho šoku:). Co dalšího mozek nedomyslí, je jejich soustava meter, vlaků a nadzemek, eštěže sem v dětství chodil do skauta a umim orientaci podle slunce;) Využíváme toho, že nám ještě zdraví slouží a valíme do asi nejhlučnější čtvrti, Akihabara, vyhlášená největší koncentrací game hallů, pachinko heren a shopů s veškerým herním průmyslem, co si představíš. Figurky, kostýmy, ujetý masky, mezitim se na ulici proplejtaj maskoti v převlecích od princezen až po úplný kokoty a lákaj tě ať právě na pachinko nebo třeba do bordelu, kterejch je tam taky plno. Ale přítelka prej nedovolila;)) Samozřejmostí k tomuhle charakteru města je držet v ruce pití s reklamou na sjetý školačky válející se po zemi. Jináč všade vedro jak dobytek, a proto objevujem neskutečně dobře vymyšlený kouzlo jejich pouličních automatů na vodu, limo a pivo. TO pivo. V Japku sou dvě konkurenční firmy, Suntory a tu druhou sem zapomněl. A obě vyráběj úžasný plechovaný piva palety chutí vodleva doprava, a voltáží taky. Od maliny přes čokoládu přes lichi přes pomeranč a voltáží od snad 2 % až po kapalnej líh kolem 14 %. A to všechno v automatech za úplnou babku, co sou rozmístěný na ulicích snad po 500 metrech. Takže náš první den skončil asi tušíš jak:) Já na mrtě už vodpoledne asi, že ani nevim, jak dopadla Domča už;)) Asi byla se mnou v Japonsku;) Joa taky tu měli barák velikosti snad Palladia, a to jenom na elektroniku. Kilometry foťáků, kamer, televizí, elektroniky, která stejně jak jejich vlaky k nám dorazí, až moje vnoučata budou opět bezzubý. Tam by se dalo pobejt tejden:) Aby se to všechno dalo přežít, kupuju si pytlík sušených mořskejch koníků nebo kýho syfla:) Den ulít jak prt z gatí a pozdě v noci a těžce na chmelu se de chrnět. Už víme, že ty automaty asi bude třeba míjet obloukem, bo nás to zničí;)

3. DEN – Děsnej mrcas nastal. Vzpomínka na včerejší automaty způsobuje veeelmi pozdní vstávání. A to nás dneska čeká cesta přes půl Japonska, omg:) Berem tágo a rychlostí podle navigace změřený na 250 km/h se tichounce řítíme do Kjóta uprostřed Honšú. Podle rady z průvodce máme booknutý místa vpravo, abysme viděli horu Fuji, ale pěkný „FU jí“, byla v mracích, že sme ani nevěděli, kde je, podle mě ji tam vůbec nemaj. A taky tam možná neznaj stavební řízení, jak jinak by totiž prošlo, aby z valný části jízdy stály všude kolem baráky asitak 2 metry od trati rychlovlaku:) Dál klasika, věci odhoz na ubytko a de se do ulic. Kjóto bylo původně hlavní město Japonska a zřejmě veškerá historie pochází vocaď včetně stylu baráků i davů děvuch v pyžamech, co se ráno před cestou do práce zapomněly převlíct ze spacího. Takže do automatu pro energii, tentokrát do jinýho regálu, s kafama, zase se máme v ČR co učit, jejich kafe, to ti vyroluje trencle až k uším, jaká je to síla, stojí ti pak všechno:) Centrum města je natřískaný chrámama, ani je nemělo cenu všechny fotit, postačilo pár vzorků, nejsme žádný chrámologové. Ale elegance, s jakou jsou prokombinovaný se zahradama kolem, je mimořádně fotogenická a vzhledem k uspěchanosti tohohle tryskonároda asi i nezbytná. Skvěle propojujou nepřeplácanost se zdobností a náboženskejma zákoutíma, co ani nevíme, k čemu sloužily. I když – fotim kašnu s čunětem a naběračkama, přijde borec a začne se polejvat. Tak se ho ptám, co dělá a von, i když moc anglicky nevládze, vysvětlil mi jejich přednáboženskej obřad vomejvání, levá ruka, pravá ruka, vykloktat neboco, a byl děsně happy, že nás to zajímá:) Vhazujeme halíř do betonovýho sloupku buď pro štěstí nebo na krmivo pro chudý kočky či tak, a mizíme v ulicích. Ty jsou dlážděný, a jak se spustil déšť, tak i krásně klouzavý. Osvěženi teplou sprchnou chillujem ulicema plnýma bordelů, ráj je to:) …Teda pro někoho;)) Primárně pro Županiče. Ale historie tady trčí ze všech stran, tak radši čumim do průvodce;) Ten nás vede na zřejmě místní tradiční hlavní třídu, po obou stranách podloubí plný obchodů, od žrasa, přes župany a škrpály až po figurky s účesem podle přítomný majitelky obchodu, která zná jenom hrnec a nůžky. Nastavujeme žrací mód a bagrujem jeden stánek od druhýho, od závitků přes ořechy v ňáký lepenině, cuc na špejli a haldy dalšího. V IKEM už mi tou dobou chladěj vepřovej žaludek na transplantaci. Třída končí epickou branou s ještě epičtějším chrámem za ní. Všude se platí celkem neřádný vstupný, takže jebať, jenom fotíme kolem. Už se blíží večer, ale nás láká kopec nad městem. I v Japonsku jsou líný lidi, takže do kopce stoupáme zahradama úplně sami. Je dusno, vedro a z podpaží Niagáry. Ale máme to rádi, a že cestou nebylo živáčka, všemu dodávalo poetiku. Na vrchol se dostat nešlo kvůli skále, ale cestou nahoru potkáš spousty zašitejch baráků v totál hustý vegetaci, některý vybydlený, jiný udržovaný, každej schovanej za bambusama a stromama a kapradím a za zákoutíma s cestičkama, ssssuper. Tam ale nákupy tahat nechceš. Plus v kopci zastavěný krchovy, kam podle mě pohřbili celou svou lyžařskou reprezentaci, na každým hrobě zapíchlý lyže s ňákejma reklamama asi;)) Mezitim padlo šero, takže vyhlídka se nekonala, ale stejně, jak bylo období vlhka, bysme viděli pěknou <>;) Celodenním šlapáním sme už slušně jetý, tak se rozhodujem pro další místní klasiku, taxíky s bílým krajkovaným tapecírungem uvnitř a šoférem v kapitánský čepici. Jednoho stopujem, nasedáme do kabiny vychlazený stejně jako všechny japonský obchody o cca 200 stupňů rozdílně od venkovní teploty a touhle mrazírnou mizíme k ubytku. Úpadku do komatu předchází samozřejmě asitak 10chodový žraso v jednom z blízkejch sushi barů, slast!

4. DEN – Dnešek budiž prohlášen dnem opic a bambusů. Ne, včera se nechlastalo a nebyly žádný noční hrátky;) Ale vyrazili sme vlakem na západ Kjóta, kde majou tyhle dvě přírodní zajímavosti. Cesta ale vypadala, jako když nějaký chlastání včera bylo, páč se nás držela dopravní smůla jak cyp. Prve nám na nádraží ujel vlak, čekačka 20 minut. Paxme přejeli stanici, takže vystoupit a nestihnout přeběhnout na protisměr na vlak zpátky, dalších 20 minut, krásně využitej čas na kochačku okolím;) To za to ale stálo, páč hned zkraje Kjóta lezou do vejšky nádherný příkrý kopce porostlý hustejma stromama, každým údolím, který sou asi tak po 500 metrech, se klikatí říčka a vlak si to prdí přes mosty, pokoukání jak debil:) Vracíme se zpátky k vopičárně a ještě netušíme, že nás čeká něco, z čeho si určitě vzali mustr producenti televizní soutěže Stopa Xapatanu. Na jejím konci se stoupá nějakých snad 2000 schodů nahoru k vlaku. Potěj se mi i paty při tý představě. No a my stoupali od vlaku tuten ranec schodů půl hodiny někam cca kousek pod spodní letovou hranici letadel, prostě plus minus do nebe, kde končí les a před tebou se otevře mýtina s barákem obsypaným línejma, znuděnejma a přežranejma opicema a neskutečným výhledem na Kjóto jak na dlani pod tebou, co z fotky rozhodně poznat nejde. Takže kupujeme za pár zlaťáků balíčky s nakrájenýma japkama (nee Japkama;) a dem do zaklecovaný boudy, z jedině který se můžou krz pletivo krmit vopice, aby se na tebe nevrhaly a nepolkly tě i s hlavou a foťákem. Většina jich na tvý japka háže tvrdej ignor a buď ležej a hrajou mrtvý nebo si vzájemně okusujou cokoli, ruce, hlavy, zadky jako dezertík. Dosť bolo smrádoku, kutálíme se dolu, rychle do minimarketu, nakupujem zas asi 10 druhů sushi a různejch rejžovejch srand v řase zabalený a plněný něčim z Marsu. Levný a neskutečně dobrý a čerstvý. Pomalu se smráká a to pro Japonce znamená „ukryj se“, čili procházíme krásným chrámovým komplexem se zahradama zase úplně sami, dokonalý. Míříme do vyhlášenýho bambusovýho háje na konci. A tady sme zažili japonskou bohoslužbu, málem sme se i přidali, protože cestou kolem chrámu směrem do bambusháje se zevnitř ozývalo jenom óóómmm a auaúúúm a yyyóóómmm a do toho dycky gong či bonga or what. No a asi za hodinu cestou zpátky tam ty lidi furt seděli a óóómmmovali, takže asi zrovna zpívali refrén či tak, bysme dali taky:) Bambusovej háj zcela ultimátní. Bez lidí, příšeří, vlhko, dusno, ponuro, ticho, dokonalost. Bejt tam zájezdy turistů, atmosféra je upe jinde. Navíc se pak rozsvítily lucerničky, pohádkový, velmi doporučuju. Cestou domů sme tak uchozený, že dřepíme ve vlaku na zemi, já sleduju školačky v sukních a podkolenkách až po ramena, Domča se nechává poštípat od komárů a votejká:)

5. DEN – Tento den bude dnem srny! Chystáme se totiž na celodenňák do ráje všech srn světa nebo co je to za koale, nevim, daněk nebo sobol, prostě rohatý, skvrnitý, s kopytama a po sušenkách lačný. Japka věřej v nějakou duchovní podstatu těchto tvorů, což už si po tom roce nepamatuju, takže je uctívaj a asi i nechávaj volně množit, což si dneska užijeme na plnej plyn. Jede se do Nary. Nara je městečko (takže pár míčů lidí to mít bude) jižně od Kjóta, berem tedy kjótskou tramvaj, co nás 250 km/h za 15 minut hodí do Ósaky a otamtad kodrcákem hoďku až do running-srna baru:) Před srnobraním je potřeba se občerstviti, aby přešly chutě na srny, proto padáme do jednoho z místních vyhlášenejch kari shopů. Na výběr jsou jídla odstupňovaný 15 levlama pálivosti i s podrobným popisem, co ti to provede. Mno, odvážil sem se jen na level 5, u kterýho už psali „zvažte následky“:)) Jít vejš, pak bych tam na ňákou posvátnou srnu dejch, ta zachřestí kopytama, pojde a já skončim v sushi, žejo, ani mi nehne. Syti se přesouváme k chrámovýmu zvířecímu komplexu. U zenovýho jezírka v přístavní boudě nakupujeme nachystaný balíky se sušenkama, odhánim od nich Domču, začíná se cejtit jako srna, chce jíst:) No a co nastalo potom, je v našich zeměpisnejch šířkách těžko představitelný. Hejna různejch srn pobíhaj po areálu mezi chrámama, vokusujou ti nohy, ruce, do zadku a báglu koušou, všude cejtěj ty sušenky a ty jim je prostě musíš dát, pokud chceš, aby ti zůstalo ňáký maso na lejtkách. A do toho tam maj pár unikátů, zřejmě kastrátů, páč u hlavního chrámu je náhrobek a u něj leží kolkolem pár jelenů a ani se nehnou, prostě nehnou. Sedneš si k němu a nehejbá se. Zahejbáš s nim, ignor. Fotíš se s nim, givafuck. Podle mě sou tam doteď přilepený sekunďákem a zespodu maj zavedenou hadicí výživu, to není možný. Takže si s nima hážeme makrofoto a dem do chrámu. Do něj snad jako jedinýho platíme ranec vstup a očekáváme uvnitř pořádnej cirkus. Noa ono nic, leží tam pouze obrovskej Buddha a poblíž si můžeš koupit zase za vagón zlata cedulku, na kterou napíšeš svý přání a zavěsíš na zeď, odkud to do tejdne stejně sundaj a spálej v kamnech. Provedeno, pověšeno a přání už úspěšně zapomenuto, ale poetiku to mělo;) Cestou domů nás ještě zaujala místní specialita, hromadný sledování sumo zápasů na ulici na veřejných televizích, to tam běží furt, no problem;) Celej den byl tak náročnej, že po příchodu na byt Domča padá k zemi s nákupem rozsypaným kolem sebe a hned usíná, vokousaná od srn a xmrti znavená:))

6. DEN – Velmi explozivní program. Dneska to bude třaskavé. Ať tim, že vyjíždíme děsně pozdě, snad ve 2 odpoledne, protože od probuzení sme oba zapíchlý v mobilech a na internetu, páč zjišťujeme, že v Turecku propukla antierdoganovská rebélie, v Istanbulu se v ulicích střílí a na letišti, přes který letíme zpátky, chrochtaj a postřelujou tanky, mírnej stresíček, až vlasy šedivěj, co jako bude. No nic. Síly nabrány a míříme raketoplánem na jihozápad ostrova, do Hiroshimy, trošku si prohřát kosti a vzpomenout na atomovej tanec, co si tu Amíci dali za války. Celý město je v podstatě nanovo vybudovaný, protože Little Boy původním dřevěným barákům zlehka přičísl střechy až na úrovni sklepa, takže současnej architektonickej nic moc styl města je téměř výlučně beton a sklo, sem tam cihly. Vzali sme to cestou necestou od vlaku skrz celý město až k památníku, walk jak cyp. Hezky udělaný tam maj památníky, kterých je tam nepočítaně, porůznu mineš vždycky náhrobek s něčím napsaným, asi jménama, a u toho třeba „tady stála škola“, jdeš dál, „tady stála nemocnice…“ o kus dál zase, takže ti to trošku hodí představu o původním rozložení budov. Zajímavej je jeden menší památník, kde je psáno, že „přímo nad tímhle místem ve vejšce asi 500 metrů to bouchlo“. Samotnej památník je hodně rozsáhlej, kolem samý parky a fontány. Všechno povětšinou z betonu. Co si pamatuju, na začátku parku je taková obrácená betonová vana s velkou jakoby kamennou rakví s popisama a uvnitř je tušimže popel z asi 2000 lidí. U toho spousta květin, místo nejvyšší piety, místní návštěvníci v tichu a v předklonu. A do toho tam před ně přijde banda 10 americkejch blbečků, začnou kolem řvát, smát se na celý kolo a fotit si s tim selfíčka, sem myslel, že je utluču foťákem, solidní arogance:/ Od tutoho betonu se pokračuje dlouhým parkem podél vodních ploch s planoucíma ohněma až dozadu, kde už vykukuje nad stromama Atom Dome. Ještě se ale prochází kolem dalšího památníku, tentokrát vyhrazenýho dětským obětem, s dětskou sochou a vitrínama, kam můžou lidi vhazovat origami z barevnýho papíru. My nevhazujem, neumíme origami;) No a dóm samotnej je samosebou pocitovej zážitek. Od výbuchu slušně volítanej, zevnitř zpevňovanej konstrukcema, ale ne proto, že by to časem samo popadalo, ale aby to přežilo případný budoucí zemětřesení. A zase nám tam přálo štěstí, klofli sme u dómu koncert nějakýho zvonohracího sboru, co tam bimbal ódy radši nevědět na co. Ale husí kůže z toho šla poctivá. Nu a pak směrem zpátky k vlaku ještě průchod skrz zjevně obnovenej panovnickej palác, za jehož zdma člověk okamžitě zapomene, že je v centru města, co tam je za klid. Večer pár Strongů do splávku a přichystat se na pomalej návrat na Tokio v dalších dnech, od teď už jenom bugr velkoměsta:) Co nás v Hiroshimě zaujalo, jak je tam krásnej vzduch na to, kolik aut tam jezdí. A jaxme později zjistili, tak jich je tam děsná síla čistě elektrická a zase, modely, co se o nich u nás ještě ani vůbec nemluví a možná ani mluvit nebude.

7. DEN – Balíme ze země futony a valíme na šalinu zpátky na Tokio, přichází čas hluku a nekončícího proudu lidí všade kolem. Za 2 hoďky už trajdáme do naší čtvrti Shibuya, což je jedna z nejrušnějších v celým městě, kde je to samej bar, klub, pokérovaný jakuzáci a mrrrrtě lidí. A v tom máme bydlet 2 dny, ha:) Naštěstí tu maj to odhlučnění tak dokonalý, že zacházíme za dvě lomený ulice do našeho hauzu a tam neslyšíš skoro živáčka, epika. Apartmán na místní poměry honosnej, ohromnej, hajzlprkýnko ve verzi japonská klasika, tudíž s digihrou na obou madlech po stranách, co ti vypulíruje prdel, eště ti to na ni zabrnká, vyrajbluje teplou, studenou, přečte jí to pohádku pustí zvuk kašlání při prdění a nakonec uštědří kopanec a jde se:) Během cestování MHD nás bavěj takový věci jako třeba že na obrazovkách probíhá hlášení, že tam a tam bude zpoždění, protože probíhá zemětřesení nebo na jiný stanici hlásej jenom průjezd proto, že na vedlejší koleji někdo skočil pod vlak, což fakt vidíme potom, jak za plentou pohunci vomejvaj čumák vlaku od neplatícího cestujícího, tady to žije, teda jak kde:) Večer sme si šli vyprat zhumusený prádlo, tropy vládly všude kolem a už nebylo zbytí, jinak zblití:) Jako zkušený práči sme frajersky nakráčeli do prádelny a „znalí“ všech přístrojů a nápisů z rozsypanýho čaje sme suverénně všechno nacpali do stroje, z čehož se pak vyloupla sušička. No nic, popojedem o díru vedle, trefa, pračka;) U toho popíjíme pivo Strong, tentokrát síly 9 %, takže večer bude jistě velmi veselý:) Míříme na nejrušnější křižovatku světa Center Gai a jenom civíme, co se tam odehrává za přesuny lidstva, třídírna kuřat hadr. Mezi davama se navíc ještě proplejtaj maskoti ve všemožnejch dresech a nabízej ňáký produkti. Do toho pejskaři. To je taky kapitola sama pro sebe. Pokud má Japonec čokla, je zásadně ujetej, a proto je ujetej i pes. Tudíž potkáš psa navlečenýho v elasťácích, pak třeba v kožichu, pak s batohem na zádech a ve slunečních brejlích, masakry toto. Ale možná to bylo tim, že zme fakt bydleli v pankáčský čtvrti:)

8. DEN – Následující 2 dny sme se v podstatě mrcasili městem, co průvodce doporučil. Po Shibuye si chcem trošku vyklidnit kebule, tak dopoledne berem pěšky kramle a valíme do Yoyogi parku. Je to takovej menší parčík rozlohy asitak jako půl Prahy v centru Tokia:) Přicházíme tam kolem budovy japonský televize, tak obdivně sleduju jejich vysoký stožáry. Ale barák máme stejně hnusnej jako oni. V parku na lidi zjevně přicházej zvláštní nálady. Hned u vchodu nás vítá typos, co si vlezl čelem do křoví tak, jako by byl na WC, přitom ovšem celkem intenzivně a falešně troubil na saxofon, nechápeme. Asi hrál houmlesákovi schovanýmu uvnitř a čekal od něj desetník. Další scénka probíhá u bandičky typosů mlátících bonga. Přijíždí gerontní policajt na kole a vypískává je píšťalkou. No nic, kupujeme si kombo párek se zmrzlinou a pokračujeme v tomto absurd parku plným vran. V horkým létě vrány:) Po chvíli zjišťujeme další hype, že si tam můžeš pučit kolo a jezdit po speciální cestě kolem rybníka furt dokola, takže potkáváme bábu na kole asitak co 5 minut proti nám, vosssstrý:))) Mrcasíme se dál a vychlístne nás to před jakousi bránou, je to Meiji Jingu Otori, vůbec nevíme, co je ta brána zač, ale všichni se u ní fotěj, tak my taky a pokračujeme do chrámu Meiji. Tam je teda dost slušnej Václavák, chrám ako hovädo a spousty těch šintoistickejch popsanejch točících barelů (ne reklama na pivo), hezký. Šmrdolíme parkem až na sever, kde nalejzáme na lokálku a frčíme pár stanic do čtvrti Shinjuku, což je něco jako londýnský City. Obchodní a administrativní centrum plný mrakodrapů a offisů. Shinjuku je současně největší zdejší nádraží, takže než se dostaneme na povrch, stojí nás to další kombo, tentokrát kuře na klacku a nanuk:) A pivo. Podzemím jdeme na jezdících eskalátorech snad 10 minut. A pak najednou boom, schody a sme před tokijskou radnicí, což je dvouvěžovej panelák vysokej asitak jako náš žižkovskej vysílač. A tam někde maj zašitou obdobu naší Krnáčový:))) Jenže na rozdíl od ní tuten cápek vládne cca 12 milionům Jablek:) Velkým plusem je, že se dá nahoru vyjet vejtahou, už nevim za kolik goldu, ale dem do toho, nahoře je celý patro kolem dokola jako vyhlídka. Bohužel zase protkávaný mrtěma stánků s merchem. Ocitáme se tam k soumraku, takže vyčkáváme, až se město rozsvítí, epiq. A pak už jenom doprava domů, nákup sejrovejch bonbónků, který sou jednotlivě v obale, kterej je v obale, kterej je v obale, Greenpeace approved.

9. DEN – Poslední den Jablistánu budiž ve znamení ryb. Vyrážíme na největší rybí trh ve městě Tsukiji. Naštěstí ne v tak ranních hodinách, kdy by tu byly vybalený plný palby mořský zvěře, ale už zdejší smrádek lehce odvál čas, taxe tu pro ne-našince dalo přežít bez kyslíkový bomby na zádech:) Každopádně hodně slušná zoologická, místňáci sou podle mě schopný do nudlí zamíchat všechno z moře, od mořských koníků až po mořský poníky. Neodoláváme a čekáme frontu do jednoho z vyhlášenejch rybích žrádelen, kde se, jako ostatně ve velký většině japonských restaurací, sedí vedle sebe jako na hřadě a civí se kuchařovi rovnou pod ruce. Trvá nám asi půl hodiny, než si prolistujeme obrovský menu s potvorama, o kterejch se v Evropě ani neučí. A tentokrát bezohledně bez ohledu na finance si objednáváme zástupy jednotlivejch sushi, každý samozřejmě úplně jiný. Sakrpes, to byly hody. Ale ne dostatečný, takže hážeme dofutrovávací kombíčko v podobě piva a ovocnýho jogurtu a sypeme to směr Tokijská věž. Cestou protínáme Hamarikyu Gardens, kde se svalíme na krátkou golfovou trávu, která je tam umístěná spíš z epilačních důvodů, páč je tak ostrá a abrazivní, že nám to stahuje barvu z trika. Každopádně tedy s opatrností ležíme a trávíme rybopivojogurtomix:) Po rekuperaci sil už vidíme špičku věže, co vypadá jako Eiffelovka, ale ještě před ní míjíme zřejmě pozůstatek soutěže v pletení čepic, aneb hociaký chrám se spoustou sošek před ním a každá má na kebuli červenou nebo oranžovou pletenou čepici a lá naše porevoluční síťovky na nákup, jako jo, proti zimě cokoliv psem počínaje… Tož a věž hodně nepříjemná, nahoře na ochozu se skleněnou podlahou, co ti mírně sevře půlky strachem při pohledu dolu. Výhledy samosebou super, jen se zatáhlo a dohlednost nedobrá. Škoda, že Tokio je jedna velká placka, kam dohlídneš, tam jedinej kopec nikde, jenom věže, mrakodrapy a věže. Mno, a ještě naposledy projít v Shibuye křižovatku smrti, v Domčino případě zapózovat a opláknout sochu Hačika poblíž (pes z filmu, co přišel o majitele a čekal na něj na nádrží, pro mě total unknown, ale prej kult jag pult;), nakoupit na noční chill na balkóně kombo pivo-ananas-volejofky a už jenom hodit nohy nahoru a fellit.

10. DEN – Z tutoho dne zážitky moc nejsou, samozřejmě se nám nikam nechtělo, páč je to země neskutečnejch možností a zážitků a my sme jenom nadzvedli pokličku tohohle bublajícího hrnce, tady by se dalo objevovat roky:) Čili pápá, směr letiště a zase Istanbul, kde prej už letiště bylo vyčištěný, takže napětí u nás probíhalo, ale ve městě ještě lítali s kalachama, taxme si krásnejch 12 hodin střihli čekačku v restauraci na letišti, utratili randál za potravu, napojili se kompem na místní wifinu, kerá nám pak přes něj zavirovala flashku, s kterou sem zřejmě úspěšně zaviroval kompy v práci, bych se z toho Turecka posral, faaakt:) Ale nebudem končit negativně, Japonsko doporučuju bez ohledu na utracený cashe, zážitky k nezaplacení už jenom proto, že se ti tam každej klaní:) Přišli sme na to, že tam máme hodnotu skladu na potraviny aneb v shopu přijde typka ke skladu, nese tam ňáký cajky, otevře jeho dveře, rozsvítí, pokloní se, odloží zboží, vycouvá, zhasne, pokloní se mu, prázdnýmu skladu! zavře a jde zas dál, mazec země:))) To samý ve vlaku, když sou sedačky jen jednim směrem a průvodčí odchází dozadu, kde ho nikdo nevidí a stejně vysekne bow. To dělat u baru, tak furt utíraj pivo ze země:) A taky je skvelý, že pokud bydlíš třeba přes Airbnb, tak ti na každým bytě nechaj kouzelnou krabičku, což je přenosná wifina, bouchneš si ji do báglu a máš Gugl mapy celej den v mobilu a všechno info, děsivě pomohlo:) Jooo a ta další velká pivofirma – Asahi! Viva la Strong!

Žádné komentáře:

Okomentovat