NEWS


středa 1. listopadu 2017

Megatrip @ New Foundland a Toronto - by Fido

150919 Megatrip @ New Foundland a Toronto

Nastaly dlouhý zimní večery roku 2016 (edit, uz roku 2017;), takže se konečně dostávám po rekordním prodlení jednoho a čtvrt roku (dvou a ctvrt) k naškrábání zážitků z hodně očekávanýho tripu do Kanady, ovšem roku 2015, heh;) Využil sem toho, že tam kámoška nějakej čas zevlila, tak sem porychtoval letenky na pro mě zatím nejdelší leteckou cestu mýho žití, což obnášelo ranní vstávání jak debil (miluju), let malým ATR do Frankfurtu, kde sem si říkal, jestli mě vůbec pustěj přes kontrolu, když mám v papírech Evropan, ale na xichtě dokonalýho Číňana nevyspalýho. Prošlo to, takže šup do největšího letounu, co sem kdy letěl, hustej Airbus A330-300ER, prostě kráva s největšíma motorama na světě údajně. Taky to z okýnka vypadalo, že je courá po dráze, jak visely pod křídlama. No ale nebyly samy, co se couralo po podlaze, to druhý byl můj frňák, páč jako nic proti Indům, ale letěl sem s indickejma érolinkama, čiliže Indů bylo asitak 95 % pasažérstva, no lidi, to byl odér, že nevíš, co to vlastně je. Ty lidi maj podle mě všichni vohořelý senzory jak čichu, páč byli zlitý voňafkama jak za baroka, tak i chuti, hodnoceno jídlama na palubě (a to už po tréninku ze Srí Lanky, kde sem hořel celej pobyt už jenom z pohledu na sklenici s vodou). Největší mor bylo mý usazení do prostřední řady vo asi 6 lidech, přičemž zprava megatlustej Ind, zleva stoletá rozinka, hluchá a ještě děsně ukecaná, což se vůbec netrefilo do mýho vkusu, protože byla ukecaná ve svý řeči a nechápala, a to ani při pohledu na můj bílej xicht, že prostě NEumim hindi, kua:) No, nějak se těch asi 10 hodin filmama a hudbou zvládlo a nastal den první na severoamerickým kontinentu. A s nim přišla i pravá severoamerická jetlagová únava. Vystupuju z letiště a nabírám kurz na sraz s Kačulí.

1. den. Čumim furt kolem jak vejr s úsměvem do rohlíku jemně retardovanýho chovance a říkám si: „Kanada, vole, čum na to, křižovatka, chodník, domy, lampa tvl…“ No a v tomhle úžasu mě utvrdil nástup do busu, kde řidička zaprvý pochopila, že sem totální místní hotentot, tak mě nechala jet zadarmiko, zadruhý mi napověděla, kde mám vystoupit, páč v Torontu prostě MHD stanice vypadá jako normální lampa, ale nabarvená jinou barvou, nevíš nic. Takže jedem, sedim vedle ní, civim na její pracovní nástroj, bo volant zabírá asitak celou kabinu a je to vlastně taková hulahula skruž, že dyž tim točí, musí se skoro zvedat ze sesle. A furt se tlemí. Nastoupily ňáký školačky, začly prostě jen tak zpívat písničku, a ta se k nim přidala, zpívala, řídila, točila mlejnským kolem a jelo se. Vystupuju kdesi, sedám do báru na zahrádku do ulice, čumim na úplně jinou architekturu, na úplně jiný lidský zjevy, místama zjevení, že si až zapomenu objednat, takže barmanka ke mně asitak 3x jde, aby se ptala, co chci, páč furt civim všuderůzně. Dávám hamburgra a místní local beer, trochu boostnout voltáž po těch asi 20 hodinách cesty a čekám na mojí evropskou spojku. Valíme na její bivak v čtvrti, kde je z půlky park a z půlky halda vysokejch paneláků. Do jednoho mizíme. V bytě na mě po tom pivu jdou asi mdloby trochu, takže to zahánim jeho prohlídkou a mám vejřeht z místního odpadního systému. Prostě poklop v bytě, tam hodíš tašku s trashem a čus, nestaračka, pytel proletí celým barákem a dole to mrdne ňákýho houmlesáka do hlavy, co se tam hrabe v kontíku, pohoda:) Přichází Kačkinej masseur, poznávačka, talk a dem do města, z čehož už mám jenom vlčí mlhu, protože po tak dlouhým nespánku mi mozek vypíná vestoje, fotit ani moc nejde, nevnímám bugr na náměstích, světla, hluk, hudba, smelly ze stánků, těšim se hlavně na postel. Super ale byla kašna někde v centaru s barevným nápisem Toronto. To ty 3 přeživší mozkový buňky dokonale uspokojilo, světýýýlkááá. Na baráku padám podťatá mrtvá mrkev na kanape, battery low jak nikdy.

2. den. Vyspání v podstatě neproběhlo, ve 4 ráno vstávačka, panžto ještě z Toronta pokračujem do startu našeho tripu, do St. John´s, hlavního města New Foundlandu, ostrova na východě Kanady. Jetlag kolem mě mlátí kladivem zcela ultimátně. Kate vstává levou nohou a tou pravou si zcela rozkopává, ba až rozstříkává mobil po celý místnosti, díly všude. To s očima tvaru sirek chceš, odšoupávat lednici a všecko:) No nic, Pat a Mat se balí a valí směr letiště. Tam zjišťujeme, že naše letuška je Češka. Prostě Češka. Jedeš na druhou stranu zeměgule, abys potkala Češku. Sedáme do letounu a si i po tom roce pamatuju pocit, že si říkáš: „Jó, z Toronta na NF, toe kousek, za chvíli tam.“ Noa prt, skoro 4 hodiny, to máš delší let než přes celou Evropu, takže co, takže chrnět. Po probuzení sem zahozen pytlykem ňákýho palubního pečiva, což sou preclíčky velikosti asitak 1x1 cm, to se snad žere ušima neboco. Přistáváme, valíme do půjčovny kár, kde teda massif překvapení, mazácky nám přidělujou novej vyvoněnej Chevy Cruze, takže jásám jak malej kokůtek, bo se v něm chystáme chrnět a přesně s touhle károu mám expy i z Islandu z půjčovny, takže vim přesně level komfortu, co nás čeká. Tancuju makarenu. Ale nemám řidičák, he:) …to mám teď sice napsaný v poznámkách, ale už si nepamatuju, jaxe to vošéfovalo, panžto sem to celý odřídil já teda. Asi punk, no. Vyjíždíme z letiště a hned do shopu. Zejtra vyjíždíme, takže mít plnej kufr žrádla pro případ, že 10 dnů nepotkáme nic než mufloni bo co tu běhá. Má to parohy a kopyto. Ale zabůh nemůžem nikde klofnout vařič k bombje. Nakonec se daří, máme všechno, dva plný koše žrasa a čtyři 5litrový kanďáky vody, sem v ráji;) Chýlíme se teda z předměstí do centra St. John´s uličky se zužujou, baráky sou stále víc barevný a stále víc zesiluje řev motorů. Si říkáme, co to je, omege? A pak zjišťujem, že centrem St. John´s, což je relativně menší město (100 000 vofcí), vedou asi 2 hlavní štrýty, kde nevim odkud, ale prostě se berou haldy těžkotonážních muscle cars, samý camara, mustangy, challengery, chargery, noa uvnitř jistěže seděj bulíci vověšený řetězama z hajzlu, div že na čele nemaj přisátej zvon, jaký sou to machři. No a tyhle tataři byli zrozený k tomu, jezdit na jedničku touhle ulicí sem a tam. A to samý motorkáři, jízda po zadním úplně normální tady, nechápu. Policajti chálujou koblih za rohem;) S navigací nacházíme barák s domluveným couch surfem v ulici, co je tak v kopci, že se ti tam skutálí i čokl. Jinak celý město je v kopci po obou stranách zátoky, kde kotvěj děsně hustý zaoceánský lodě. O nich sem se pak zpětně dogůglil, že St. John´s je důležitej servisní bod pro tuhle oblast a opravuje se tu všechno, co má lodní šroub. Čili vlejzáme do baráku, tam nikde nikdo, až na dvě kočky a ceduli s nápisem „čůs, chovejte se tu jako doma, přídeme večer“. Korekt. Zahazujem cajky a valíme do města. Tam civíme teda na ty místní niggaz v kárách, dáváme pifka a vymejšlíme, co další dny. Setmí se, pivo tady teda hnusný, smrdutý, tak valíme na dům, tam už sou pani domácí, dvě holky, parťačky a batika a hippe style jim frčí zhusta:) Obdarováváme je vínama a pokec až do noce. Dozvídáme se, že sou celkem masseurky, jedna chce bejt zemědělcem a druhá projela USA na kole a byla na 10denní meditaci v ČR.

3. den. Holky sou v čoudu, takže nemáme ani komu poděkovat za ten kýbl pravý borůvkový vomáčky na kopec palačinek a kakao, co pro nás udělaly, než zmizely do školy. Neskutečný žraso, vylejzám z baráku bokem, jak sem to všecko vysál. Nastupuju do auta, to kleklo na břich a kvílíme směr jih po Avalonu (tuta východní část ostrova). Míříme na mikrovejlet na skaliska v La Manche. Nemaj tu turistický cesty, ale pěkný dřevěný navigační cedule typu „za kilák chata bejvalýho doktora“. Tak dem kilák vyšláplou stezkou a tam poházený kameny a klacky a prkna. Chata bejvalýho doktora, no problem:) A tak to jde dál, stezka se line po pobřeží ve srázu v hustým smrčí, takže vidíme kulový, navíc bez možnosti dělat stezkou okruh. Čili u zbořenýho doktora otočka a zpátky. Nikde nikdo, jen dva turisti za celou dobu (ale to bude další dny už obvyklý). Dál popojíždíme na Cape Spear aneb nejvýchodnější bod celýho severoamerickýho kontinentu, tady nejvíc ucejtíš Evropu. Je to vyvýšený skalisko s hromadou betonovejch opevnění a mezi tim zapuštěný děla. Ale jaký, velký, obří, Trautenberkův mokrej sen. Při procházení týhle výšiny se už rapidně stmívá, Kate si drží pačesy, bo vítr rve trávu z drnů a nastává největší rudej západ slunce, co sem kdy zažil. Tolik odstínů červený nezná ani ženská, hele. Co mi síly dovolej, fotim tu krásu, fakt unreal, už jenom chyběla nějaká ufoloď, co se z toho vyloupne a zničí celou planetu, kde bys byl, Bruci Willisi.

4. den. Tak už ale vážně se vyprdelujem od couch surferek (neplánovaně dvě místo jednoho přespání, ale asi sme se líbili;) a zase do krámu. Tentokrát sháníme zeleninu a pudr (ano, to mám v poznámkách, radši už nevim detailz;) Po jistě produktivním nakupování kopem kobylu do slabin a hasíme to na sever po Marina Drive na okružní cestu, která jede hezky malebnou krajinou, pahorky, tráva, až k odbočce, kde zas nevíme, jestli jedem správně. Tak sjíždíme na polňačku plnou novodobejch pastí na mamuty v podobě děr v silnicích plných vody, co prostě nechceš zkoušet jejich hloubku tim, že do nich zabodneš pučený auto čumákem. Takže necháváme náš byt na kolech stát u lesa a vyrážíme na procházku, o který nevíme, jak dlouho potrvá, kam vede, co uvidíme, prostě jen tak walk thru woods. Jdeme třeba tak půlhoďku, až se les otevírá a najednou všade móře a pár plesnivejch baráků rozpadlejch, surovejch a otřískanejch evidentně silnejma zimníma větrama. Jen u jednoho stoletá bába na žebříku natírá okap, to pobavilo:) Jinak tak 10 km široko daleko nikdo (teprve si zvykáme, že to tak bude celej pobyt). Ale co ta tady dělá, to nevíme, není tu ani maják, ani molo na lodě, nic, jen ty barabizny a pani na žebříku s okapem. Takže vylejzáme na útesu na kámen a házíme okultní selfíčka s neskutečně modrým mořem, vošlehanýma kamenama, mechama a vřesama. Výhledy fakt špicový. Napadá mě, kolik tady na dně asi leží rozstřelenejch rybářskejch lodí. Vracíme se zpátky k autu, udeřil hlad, tak nastává improvizace ve vaření oběda, ó, běda. Vítr vane hurikánem, na což plynovej vařič hází fakáč. A přitom se na nás z kufru smějou krásný velký piksly s fazolema a polívkama nesčetnejch chutí, oww. No, tak dem do rizika, vařič pěkně k nohám spolujezdce a už to kotlí, už to hulí. I když mám v poznámkách teda, že guláš lítá do xichtu. Asi větrem a asi guláš místo fazolí, ok. Zasouvám šém do startéru a pokračujem směr „must see“ vesnice s názvem Dildo. Tam musíme! Je tam sice upe kulový, jenom cedule s názvem vesnice a shop se suvenýrama s názvama vesnice, ale to je jedno, fotka u týhle cedule vejde do dějin. Taky před i po nás byla u silnice fronta aut na fotku, žeo;) Komu by to nebylo dost, tak tam maj i South Dildo. A tim máme pro dnešek splněno, 200 km pod zadkem a hledáme děsně nedobře označenej kemp na přespání. Potíž je, že jedna panička u jedný pumpy nám říká, že je to 5 minut timhle směrem a bába při druhým zastavení nám říká, že je to 20 minut opačným směrem. Tma je dávno, takže to máme usnadněný;) A do toho ještě všude u čtyřproudovejch silnic cedule „pozor los“. Co tu maj asi za spešl loterii? Nevim, co je v ní za výhru, ale cedule „pozor los“ má na Kate pro mě nepochopitelnej efekt, že mě nutí jet pomalu, a to ba až děsně pomalu, 90 na dálnici, owwwah:) Každopádně kemp Jack´s pond nacházíme pomocí cedule o rozměru cca 1x1 metr u dálnice, zajíždíme do křovin takovou klikaticí, co končí v rozlehlým areálu kempu, samej karavan. Tak si vybíráme místo bokem od lidí, relativně sami přímo u jezera, krásně u auta lavička, stůl, výhled nádhernej přímo na hladinu, všade klid. Pár kroků je centrální budova, kde se chcem teda nahlásit k pobytu. To ještě nevíme, že v Kanadě se bydlí buď v obřích trailerech (přívěs) nebo v baráku. Čili když tam naběhnem, že si tu pospíme v autě, tak na nás týpek vejrá a pak z něj vypadne jenom: „No big deal,“ a ať si to užijem:) Taaaak sme si to užili, bouchli víno, zevlili na lavičce, čuměli na hvězdy, kecali, paráda. Až teda dorazila noční zimní vlezlost od vody a zahnala nás na vyhřátý hajzly a do umývárek, kde byla dokalná v teple u praček. Utahaný sklápíme sedačky auta, lezem do spacáků a uvidíme, jak to pude první noc v káře.

5. den. Musim pochválit Kate, že mi naimplantovala a zoblíbila za celej pobyt do kebule Tove Lo a nějaký její album, což se ukázalo jako super budíček, když se ti rozezní celý auto pomalým songem, se parádně vstává. Teda mně. Kate prej už od 6 ráno nespí, páč klátí děsivou zimu, nojooo, hubený ženský, no;) Rozehřejváme se jak hadi na slunci na lavičce u auta, požírám čokoládový muffiny a Kate vybaluje ke snídani nějakej kapalnej ječmen neboco. To vůbec nechápu, je to prostě kapalnej brčál. Pak jí nemá bejt zima:) Pobalujem, odrosujeme okna a vyrážíme na day no. 5 po high way no. 1 směrem na trail Terra nova 130 km daleko. Cestou míjíme shop, kde stavíme u MekSráča, chálujem kafe, otevíráme všechny dveře auta a na nich sušíme ručníky. Zástup gerontů na lavičkách civí, co se tu chystá za pantomímu asi:) A my jenom vytahujem notebooky a mobily a aggrujem lovísky našich fotek na Fejzbůku:) Metelíme pustou krajinou, kterážto se ukázala bejt v podstatě na celým ostrově stejná, jedeš si dálnicí, krásná silnice bez děr, bez velkejch zatáček, s cedulema „pozor los“, ale zásadně bez losů, a všude smrky. Jenom smrky, nic jinýho, tady uměj jenom smrkat. Takže sme se dotáhli rychlostí 90 km/h, místy i 91! na start našeho dnešního 9km tripu. U jeho startu je pár bud, u nichž se má v sezoně platit vlezný, ale všade zavříno, jako obvykle – žádný lidi nikde. Jen dva rybáři, který se nám chechtaj, že jako chceme jít na vejlet. A do přírody a kolem jezera a pěšky, hahaaa:) Nu nic, vstupujeme do hvozdu, stoupáme nahoru, dolů, levá, pravá, krásný cestičky úzký vyšlapaný. Už celkem daleko od silnice a cedulí „pozor los“, a v tom… V tom Kate vybaluje teorii, že sou tu i medvědi. Takže to máme jako denní bojovku, kdy čekám zleva soba, zprava medvěda. Silný:) Procházíme strašlivým hvozdem, stromy ani nepočítám a do toho zaslechnu odzadu teorii, že by bylo třeba kávu ze Starbucks, no du do kolen:))) Naštěstí sestupujeme ke skvělýmu jezeru (těch je tady nepočítaně jako v celý Kanadě) obklopenýmu jak jinak než hvozdama. Trail vede podél a díky rozlehlosti jezera se tvořej i vlny, tak se v nich cachtáme a co nevidíme, celkem často se kolem válej mrtvý medúzy tybrďo. No to se ve mně probudilo mládí, vzal sem klacek a začal to všecko zkoumat a vobracet a propíchávat a házet, yesss, kids vpřed. To na Mácháči neuvidíš, žeo. Pokračujeme podél jezera a v dáli se vyloupla krásná lavička se stolem přímo u vody, kde by se dalo na slunci super zrelaxit. Přicházíme blíž, jenže se tam nakýblovali jediný dva lidi dostupný v okolí. Tak Kate z nějakých 30 metrů hrdě ceeelkem nahlas zahlásila, že-by-si-taky-mohli-vlízt-někam-jinam (pointa bude následovat) a lidi na nás koukají, ale jistěže nerozumí jazyku našeho kmene. Tedy míjíme krásnou lavičku a kráčíme hvozdem dál. Upravená cestička nás dovádí až na konec trailu, kde ze země trčí samý svítilničky a kolem lampy a tak, až najednou koukáme, že se vyskytujeme v přírodním amfiteátru, regulérní divadlo klidně pro dvě kila lidí, why not, Kanada:) Vracíme se zpátky ke káře a mydlíme to do cca 50 km vzdálenýho kempu u Glovertownu. Někde po cestě muselo dojít u Kate ke krizi, páč mám v poznámkách, že chytá medvědí amok a tudíž jedu po dálnici 50 km/h, ale to už fak nevim:))) Přijíždíme do kempu, kterej evidentně v září už moc nepočítá s lidma, ale i tak nás stáhli o pár babek za zaparkování káry inside. A v podstatě jediný dva lidi, který v kempu potkáváme, kdo by to byl řek, sou ty dva lidi z lavičky z vejletu. A o co líp, procházíme kolem nich, bavíme se a pani na nás najednou spustí lámanou češtinou. O-m-g, takže slyšeli Kate u jezera asi, říkám si, vostudy kotel:) No a vypadne z ní, že sou to Němci a ona studovala ČVUT ještě za ČSSR. Proč nejsou třeba z Peru? Všude Češi. No nic, večeříme, berem vína, a protože venku je v lesním kempu celkem klendra, kalíme u dramce na spacácích na zemi na hajzlech a vyhřejvaných sprchách (ty sou všude luxusní, čistý a voňavý:)

6. den. Vstávačka v lese je bomba. Když člověk přehlídne Kačkino stálý rozhlížení po medvědech a to, že zase cháluje svůj zelenej brčál, tak je všechno, jak má bejt. Slunce svítí, v kempu rostou houby, stany tu nejsou stany jako naše, ale dvoupatrový baráky potažený celtou, paráda. Teda krom toho, že se mi na snídani slítli asi tři děsně chytrý ptáci, co jim hážu drobení a různě se tam před náma naháněj a kokrhaj u toho. Opouštíme prázdnej kemp a čeká nás 200 km na sever na ostrov Twilingate až do Country Outport, což je maják na jednom z ostrovů na severu střední části NF, tam podle průvodce hrozí, že by v dáli mohla chrchlat ňáká velryba. Noa nic, žejo, jedinej, kdo tam chrchlal, byli Japonci, páč ty nesmrkaj a byli tam. Jinak cestou tam naprosto fantastická cesta, brali sme to oklikama, vesničkama, nasávali atmosféru, jezdili serpentýnky, koukali, jak školní busy vyzvedávaj děcka přímo od baráků, zastavili na parádním skalním útesu s výhledem na širý moře. A zase do toho pere slunce, a když sme si tam sedli na zem, tak nás dospod píchaly ty jejich všudypřítomný vřesy a taky od ptáků rozmlácený skelety krabů roztahaný všude kolem, rozštípaný na hadry. Obočí nám zvedla u majáku cedule se startem trailu, jehož cílem byla Nanny´s hole, tak sme radši nešli:) Vracíme se k autu a vybalujeme náš obligátní vařič a konzervy. Je to super, kotlit si supermarketový šmelo s příbojem za zádama, huh. Ale doplnit síly bylo potřeba, teď nás čekal asi největší přejezd, 420 km na jihozápad do Corner Brook do kempu. V podstatě víc než přes polovinu ostrova po jejich jediný dálnici tu. Vesnice na pobřeží jsou jinak přístupný jenom lodí, hlavně na jihu. Prostředek ostrova je úplně no mans land, nepřístupno, jezera a bažiny. A samozřejmě losi a medvědi! Do kempu přijíždíme jaksi na knop těsně před desátou a zjišťujeme, že se předpověď počasí vyplnila a ze snesitelnejch nočních 8 stupňů nám to popadalo na 2, což už je na spaní s prkýnkem mezi zubama ovšem. Naštěstí v kempu chytáme na poslední chvíli odjíždějící majitelku, která nám pronajímá jedinej volnej barák. Tady nám trochu padá kosa na kámen, páč oni fakt neuměj nic mezi spaním na podlaze ve spacáku a luxusní haciendou. Čili protože venku prší a je k nule, sme nucený vzít barák jak hovado za 100 dolarů na noc. Takže stejně prkýnko mezi zuby, protože skřípeme zubama. Ale uvnitř, notykráso, dvě ložnice a dvojpelechama, lednice velká jak můj obejvák, koupelna pro krále, kuchyně, obejvák, zlo a ostuda každýho trampa;) Usínáme dodřevěna.

7. den. …a tady můj report končí, protože sem dalobyseříct čůráček vesmírnej, co si teď, koncem roku 2017 zhardresetoval mobil v domnění, že si všecko zazálohoval, což taky proběhlo, až… Až na poznámkovník, kde byly všecky moje psaný deníky jak tady z Kanady, tak z o rok pozdějšího tripu po Japonsku, za což sem si udělil 10x seberánu dveřma do dršky, páč to je asi to nejcennější, co v tom mobilu bylo, dopikače! No nic, no, asi budu muset do Japánu znova;) Každopádně si pamatuju, že sme to vocestovali úplně na západ a na jih, kam až vedla silnice, která končila v moři a dál už jenom lodí a páč naše kára měla jedinou vrtuli ne pod kufrem, ale za volantem, taxme to museli votočit a jak je v Kanadě zvykem, stejnou cestou zpátky. Joa byl tam famózní národní park se stolovejma horama nahoře rovnejma, jak dyž seřízneš dort:) Samozřejmě sme vylezli na jeden z dortů a tam byl takovej vítr, že ti to vyloženě vtlačí tuhle vzpomínku do lebky. Ale to až poté, co ti to vyrve zuby z tlamy a Kejtli odfučí mejkap k medvědům za horizont:) A pak si ještě pamatuju, že sme šli na nějakou túru do tundry, kterou zplundrovala právě ta jejich stírací loterie losí, samý vožvejkaný stromy voschlý, mezi tim mechy a chodníčky, z kterejch nesmíš vystoupit, jinak ze země vyjede instantní los a užere ti haxnu. Noa cílem byly vodopády a pak vobora, o který sme si v nějakým našem angličtinářským rauši mysleli, že uvnitř toho plotu, kterej byl megazalesněnej proti těm planinám kolem, žije právě pár vzorků tědlech paroháčů. Taxme tam vlezli totálně napružený, že vodkaď na nás vyleze a řekne „můů“, a šli sme fakt úplně tiše a opatrně až na konec obory a zpátky, a až pak nám došlo, že to asi nebyla vohrada na zvířata, ale jakože ukázka, jak –by– ta příroda vypadala, kdyby to losi nezežrali. Taxme si dali vzájemně fejspalm a vejřeht a šlo se dělat vostudu někam jinam;)

Žádné komentáře:

Okomentovat